Můj příběh – část sedmá: Ztráty a nálezy

Bylo září 2019 a ještě ve tmě jsme vyrazili na cestu a chladnej podzimní vzduch smíchanej s mojí hrůzou vytvořily dokonalej koktejl, kterej by odrovnal i otrlýho pijana. Beze slov jsem se rozloučila s Filipem, otevřela jsem ty hnusný těžký dveře do Havraspáru a jediný na co jsem se soustředila bylo nerozbrečet se. Nerozbrečet se alespoň hodinu a nejlíp vůbec. Dostala jsem pásku s číslem a od sestry si vysloužila na cestu větu „Hodně štěstí.“. V hlavě mi bušilo a moje mysl nedokázala myslet na nic jinýho, než na nesmyslnost týhle blbý, pitomý věty.

Jak jako hodně štěstí?
To ho jako potřebuju?
Co tu dělaj tak hroznýho, že potřebuju „hodně štěstí“?
Co když nebudu mít štěstí?!

Dozvěděla jsem se, že „na řadu“ jdu jako poslední a s úctou ke „štěstí“ jsem si vybrala jedinou košili se čtyřlístkama. V tom hloupým oblečení jsem pak prošla ke svý posteli a dál pracovala na jediným plánu: Hlavně se nerozbrečet.

Nějakou dobu to šlo docela dobře, teda dobře…

,,Všechny zbytky sebezapření to stálo,
ale nakonec to bylo stejně málo.“

Já nevím, jestli je něco špatně semnou anebo spíš se všema okolo, ale prostě jsem to nedala.

Víc, než sedm hodin jsem sledovala, jak přivážej nahatý holky po narkóze ze sálu propíchaný hadičkama a ještě od krve. Víc, než sedm hodin jsem sledovala jak některý z nich brečej, když se dozvídaj špatný zprávy. Víc, než sedm hodin jsem se snažila číst knihu, a přitom jsem se nedostala dál než za první větu… A stejně nevim, co tam bylo.

Nebyla jsem schopná pochopit, co se to tu sakra děje. Co se to tu sakra děje v tomhle civilizovaným světě, že nemáme špetku lidskosti a ty, který jí maj označujem jako „přecitlivělý“ a nabízíme jim léky na uklidnění.

Kdybych byla pes, všechny pokoušu a uteču. Každej pes by to udělal.
Kdybych byla dítě, řvu z plnejch plic a nikdo by mě neutěšil.
Kdybych měla odvahu, řekla bych všem, že se chovaj jak roboti, jak bezcitný zvířata.

Jenže zvířata maj často mnohem víc citu než lidi a přesto používáme větu „chová se jak zvíře“. Paradox.

Jenže já jsem dospělá

A dospělý lidi v sobě emoce dusej. Naučej se to, aby si na ně ostatní neukazovali a neřikali jim „ty seš tak přecitlivělej“ a „nechovej se jak malej“.

Všichni kolem mně se to tam přece museli naučit, protože jinak by v týhle hrůze nemohli existovat. Jak řekla moje babička, ehm bejvalá porodní bába,: ,,Já myslím, že se ti tam nic tak hroznýho nestalo, moc to prožíváš.“.

Jasně. To jsem si vymyslela, protože jsem přecitlivělá.

Jednodenní chirurgie, říkali. Místo, kde nás na pokoji leželo asi dvanáct a já viděla a slyšela všechno. Všechno, co mě čekalo taky. Naprostá ztráta důstojnosti. Naprostá ztráta intimity. Naprostá ztráta lidskosti. Bylo to pro mě mučení a jít na sál bylo jako vysvobození. Jako odejít do ráje, kde už to konečně všechno skončí a vlastně už mi bylo úplně jedno jak to dopadne. I kdybych se neprobudila. Chtěla jsem jenom PRYČ.

Endometrióza nejvyššího stupně. To bylo ono. To se snažili nejlepší chirurgové odstranit během tří hodin z mýho břicha. Když mi pak řekli, že pravděpodobně nikdy nebudu mít děti, byla jsem ještě v delíriu z narkózy, takže to vlastně nebyla ani moc zajímavá informace. Chtěla jsem jenom domů. Domů, kde jsem člověk a ne číslo pojišťovny, který zabírá lůžko dalším.

To, co jsem zažila by bylo na knihu

Ale už teď určitě litujete, že jste vůbec začali číst. Já taky litovala. A moc. Že jsem nebyla laskavější k sobě. Ke svejm potřebám. Ke svejm pocitum. A že jsem neposlala ty vyhořelý, zlý a bezcitný sestry do háje a neřekla jim, aby si přestaly vybíjet svojí frustraci na ženách, který potřebujou pomoct a jsou v danou chvíli totálně bezmocný…

Nikdo by neměl klesnout tak hluboko.
Každej by mít alespoň tolik soudnosti, aby s tím sekl a našel si jinou práci.
Nějakou, kde bude šťastnej.
A díky tomu i lidi okolo něj.

Celý tejdny jsem prožívala tak silný trauma, že jsem nebyla schopná vůbec spát, protože jakmile jsem to svý mysli dovolila, utíkala do nemocnice k těm děsivejm obrazům a slzám všech těch holek.

Oživovala moje pocity tak silně, že jsem měla chuť si svlíknout vlastní kůži. Našeptávala mi, že těch operací bude víc a víc, protože tak to chodí a takovejch holek tam bylo plno. Děsila mě, že ztratím sluch i na druhým uchu a navždycky uslyšim jen pískot.

A to byla ta chvíle, kdy mi došlo, že takhle to dál nepůjde

Že kromě uzdravení svýho těla budu muset uzdravit hlavně svojí duši. Tady nestačily žádný knížky, ve kterejch jsem se viděla. Ani žádný videa, který mi pomáhaly si něco uvědomit. Chtělo to jít do hloubky. Až na dřeň. Osobně. Opravdově. Klasická psychologie na mě byla krátká, chybělo mi v ní řešení. Posun. Změna na vnitřní úrovni.

A tak jsem začala svojí mysl zklidňovat tím, že jsem si pouštěla hudbu „indiánskejch“ fléten a u toho jsem vědomě rozpouštěla všechny děsivý představy, který jsem měnila v úplně jiný příběhy. To bylo moje první setkání s meditací a vizualizací. Nevěděla jsem odkud to přišlo, nikdo mě to nenaučil. Bylo to prostě tam. A tenhle svět, ve kterým se nemusim nechat vláčet svýma myšlenkama, vzpomínkama a představama se mi tak zalíbil, že jsem chtěla vědět víc…

A tak jsem si našla Terku Kramerovou a za pár tejdnů jsem seděla u ní s cílem ponořit se do hlubin. Během pár hodin jsem dokonale pochopila, jak snadno můžu pracovat se svojí myslí a postupně zpracovat i ty nejhorší vzpomínky. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mým životě a nadobro změnil moje chápání světa jako takový…

Naučila jsem se, že JÁ nejsem moje myšlenky a že už vůbec nejsem myšlenky někoho jinýho.

Pracovala jsem tak nejen s vlastní myslí, ale i s fyzickou bolestí a taky s tinnitem a závratěma. Naučila jsem se, že veškerý svý postoje a cesty si volíme sami a ne nikdo jinej. Objevila jsem světy, o kterejch bych jinak neměla ani tušení…

Kvantový myšlení.
Meditace.
Dech.
Pohyb.
Spojení.

Nástroje, který v sobě všichni máme, jenže nás nikdo neučí je vnímat a natož s nima pracovat. A možná, že by úplně bohatě stačilo je z nás jen nevytlouct tou všudypřítomnou racionalitou a vědeckym přístupem, kterej se tak rád vysmívá „alternativě“… Jenže stačilo by to? Neni to instantní, je to práce na celej život…

Nikdy to neni hotový, o tom to neni

Je to o tý cestě, i když klikatý.
O růstu, i když k tomu vedou pády.
O nalezení toho, co jsme poztráceli.
O poznání, i když není příjemný.

Protože kvůli tomu na tenhle svět přicházíme. Zkoumat. Objevovat. Prožívat. V plný radosti a upřímnosti. V dětskejch emocích celý rozesmátý a klidně i s potokama slz, když je to potřeba. Tak buďme autentický, přestaňme si hrát na silný dospěláky a řekněme ostatním, že se nám něco nelíbí stejně tak, jako když se nám něco líbí! Slušně, s úctou, s klidem, ale řekněme.

Co když je to opravdu jedinej způsob, jak vrátit světu lidskost?

To my jsme ho stvořili a jenom my ho můžeme zase měnit.

…Tak pochvalte příště skvělou sestřičku a tý protivný se zeptejte, co se jí přihodilo. Třeba se nad sebou zamyslí a možná dokonce změní práci a bude dělat radost všem, co přijdou třeba do její vysněný cukrárny.

…Řekněte pokladní v krámě, že jí to moc sluší, když se usmívá. Třeba bude mít hezčí den a udělá ho hezčí taky všem, kdo k ní přijdou.

…Pomozte starší paní dát nákup do tašky a zeptejte jí, jak se má. Třeba konečně změní názor na svět a lidi kolem.

…Poděkujte z plnejch plic pošťákovi, že vám doručil balík. Třeba si díky tomu uvědomí, že neni neviditelnej a že ho potřebujem.

…Projevte upřímnou radost, když vám partner dá na stůl skvělý jídlo nebo uklidí prádlo do skříně. Třeba to bude dělat s radostí.

…Doneste sousedovi dárek ze zahrádky, i když vás se*e. Třeba z vás nakonec budou kamarádi a dárky budete dostávat vy.

…Pochvalte děti za to, že jste konečně nešlápli na kostku lega. Třeba zejtra odstraněj i další pasti a možná vás nechaj v noci vyspat.

A když si chcete do ordinace vzít doprovod, protože se bojíte, proboha vezměte si ho a vykašlete se na to, co si o tom kdo myslí. Víte, že tady ve Španělsku je to úplně normální? Každej tu může mít doprovod a nikdo na to není sám…

Tak vraťme do společnosti lidskost. Každej z nás. Ať na všechno nejsme sami. ♥

Můj příběh