Můj příběh – část druhá: ERROR v systému

Když jsem před více jak deseti lety poprvé „nastoupila do zaměstnání“, tak už jsem tak nějak (ani ne moc v hloubi duše) tušila, že to pro mě asi nebude to pravý ořechový. Já vám to vlastně tušila už ve škole…

„Problém s autoritami“ tomu říkali.

Na střední umprumce taky říkali „Kdyby ta holka víc poslouchala, dotáhla by to s tím talentem fakt daleko.“ Jenže když já právě poslouchala až moc. Ale ušima a často mi nedávalo smysl, co to jenom slyším. A tak měli vlastně pravdu. I když slovo pravda je samo o sobě dost ehm… Každý máme tu svou že jo? Nejvíc na světě pravdivou. A tou mojí bylo a pořád je, že jsem se nikdy necítila dobře tam, kde o sobě nemůžu rozhodovat. Kde nemůžu dělat věci tak, aby mi dávaly smysl. Od jakživa se taky ráda na ptám, a to je vám na tomhle světě teprv problém.

A když k tomu ještě přidáte, že chodím všude pozdě… máme tu doslova ERROR V SYSTÉMU.

Jenže i tomu erroru nejspíš předcházel docela funkční program, než se to podělalo a vy jste zatoužili vyhodit počítač z okna. Klidně i ze zavřenýho, hlavně hned. No a přesně tak to bylo se mnou. Stala jsem se docela dobře fungujícím programem v docela běžným systému. Jenže navíc jsem si k tomu (i přes všechna HLASITĚ tútající upozornění) nainstalovala taky trojskýho koně. Jmenoval se „workoholismus“, mezi uživateli známý taky jako „ten-blbec-se-udře“ a já jsem s ním, nic netušíc, šlapala jako hodinky.

Já a hodinky. Tomu říkám ironie.

Moje první práce byla doslova splněným snem každýho nedostudovanýho sotva dvacátníka. A po ukončení vyššího studia na zubního technika (ano to byl taky error v systému), jsem konečně mohla začít využívat svůj program. Tisková příprava a umisťování reklamních materiálů v supermarketu. Vlastní kancl, vlastní počítač a vlastní poslání. A hápépéčko k tomu! Takže budou dobrý odvody na důchod, říkali. Jó, kdybych tak tušila…

Nevím, jestli mě měla varovat už ta pracovní doba od 6:00 hodin ráno nebo ty plastový píchačky na příchody u vstupní brány… Ale ego se dmulo pýchou.

,,Tady přece využiješ ten talent a znalosti z počítačový grafiky, kterou tak miluješ.“, říkalo mi.

Jenže já to měla hotový za polovinu času, povolená kreativita se rovnala nule a nesmírně jsem se nudila. Každý týden jsem přerovnala celý svůj kancl zprava doleva i od stropu až po podlahu a vytvářela grafiku i na to, co nikdo nepotřeboval. A tak jsem ve volných chvílích začala kreslit portréty na zakázku a k tomu vedla kurzy návrhářství a kresby. Jenže po roce moje místo zrušili a mě se slovy „Nebojte se, o práci nepřijdete.“ převeleli na hledače prošlých potravin. Nárok na odstupné a naději se rovnal kreativitě mé práce, takže nula na entou a ještě pět dalších nul.

Hledač prošlých potravin… Ideální pro člověka, co sotva vyšel ze školy plný ideálů a našel si svůj první nájem.

Tak sem jsem to teda dotáhnout nechtěla… blesklo mi hlavou při probírání padesátý řady plechovek fazolí v den, kdy jsem opět přišla pozdě…

Pokračování příště ♥

S úctou a ♥ na dlani

vaše Judit (Ate)Lyerová