Kdo mě sleduje delší čas, asi ví, že v posledních letech jsme pravidelně prchali do Španělska. Začalo to nenápadně, jen tak jsme zapíchli prst do mapy a vybrali místo, kde si malinko prohřát kosti během nekonečně dlouhý zimy, kterou já teda rozhodně nesnáším dobře. Velmi mírně řečeno.
VELMI mírně.
A jak tak šel čas, rok se s rokem sešel a najednou byl leden 2023 a já jsem, dá se říct slavnostně? No asi ne, ale nic lepšího mě nenapadá…
Po těch letech a tý krásný komunitě, kterou jsme společně vytvořili se strhla nesmírná vlna otázek, ještě nesmírnější vlna objednávek a úplně nejnesmírnější vlna tak krásných zpráv a mejlů, že jsem měla chuť si to snad i rozmyslet…
Jenže já prostě musela poslechnout ten hlásek ve svý hlavě, že v nejlepším se má přestat, aby mohlo přijít něco ještě lepšího.
Proč by někdo ukončil něco tak skvělýho? A jistýho? To se přece nedělá, říká naše rodina a hned na to následuje ,,A co tam budeš jako dělat?“, ptaj se se stejnou nedůvěrou jako vždycky. Jako by nás snad za ty roky ani neznali. ,,A není to škoda?!“. Jenže škoda je dobrýho člověka a jistá je jen smrt.
Mrzlo až praštilo, když jsme nasedli do naší 20 let starý a více či méně zrezlý dodávky, kterou jsme alespoň zevnitř předělali na poměrně fotogenickou obytku a (poprvé v životě „bez práce“) vyrazili na cestu hledání.
Tak jako tenkrát v roce 2016, když jsme se na všechen dosavadní život v Praze vykvákli a odjeli do Indonésie jen s dvěma krosnama, úplně zbytečnou zásobou ponožek a velkým NEVÍM. A stejně jako se to povedlo tenkrát, díky čemuž vznikl AteLyer a taky náš domov na vysněným místě v Čechách… Tak úplně stejně se to povedlo teď.
Není nad to zopakovat ověřený postupy. A nechat zmlknout všechny ty „ale to nejde“, „ale to já nemůžu, protože…“.
No, a tak jsme objeli skoro celý Španělsko, abychom si po měsících na cestách uvědomili, že jen ztrácíme čas, protože vlastně přesně víme, co chceme.
Prodat náš zrovinka dostavěnej dům v Čechách a jít zase o kus dál.
Taky jsme si to mohli uvědomit dřív, než jsme byli úplně nejdál co to šlo… Ale tak to v životě nefunguje. Všechno má svůj čas a bod, kde přijde to aha. Ten AHA moment, jak se tomu dneska říká. A tak si tak jedeme zpátky až z Portugalska a vůbec netušíme, kde že to budeme ve Španělsku vlastně žít, napadlo nás ještě jednou zajet na naše srdcový místo, kde před dvěma lety začala ta opravdová láska k týhle zemi. Vlastně jen tak, mrknout, jak se nám tam bude líbit po tom, co jsme projeli celý pobřeží.
A ejhle. Bylo to tam!
Ten pocit, když srdce konečně ví, oči se na tu nádheru nemůžou vynadívat a i mysl konečně ztichne a přestane házet klacky pod nohy. Zaparkovali jsme na našem oblíbeným místě, dali si lahvinku vína a cestou ke kontejneru s odpadkama jsme si jasně řekli, že to bude tady. Že je to TADY. Celou tu dobu. Ty odpadky jsou jen vedlejší zápletka. Poetický detail.
No, a tak jsme teď tady a máme novej domov. Pozemek v naší milovaný La Azohia, kam nás srdce vždycky táhlo, tak co vymýšlet víc? Když mozek rozhazuje rukama, srdce to ví vždycky líp.
Jestli jste totiž někdy stavěli dům, tak víte, jaký je to peklo… A víte, jaký je to teprv peklo, když nikomu kolem nerozumíte? Ale o tom zase příště, ať se máte na co těšit, protože už teď je to materiál na knihu.
P.S. Doufám, že učitelka ze střední se kaje za tvrzení, že angličtina je střed vesmíru!
NENECHTE SI UPLAVAT
Ze života ve Španělsku. Z dílny plný nápadů. I z hlavy bláznivý a rukou zamazanejch od barev. Prostě z AteLYERu Života. #atelyerzivota
MŮŽE SE HODIT
Judita Králová Lyerová
info@atelyer.cz
+420 721 771 345
