Můj příběh – část sedmá: Ztráta lidskosti
Bylo září 2019 a ještě ve tmě jsme vyrazili na cestu a chladnej podzimní vzduch smíchanej s mojí hrůzou vytvořily dokonalej koktejl, kterej by odrovnal i otrlýho pijana. Beze slov jsem se rozloučila s Filipem, otevřela jsem ty hnusný těžký dveře do Havraspáru a jediný na co jsem se soustředila bylo nerozbrečet se. Nerozbrečet se alespoň hodinu a nejlíp vůbec. Dostala jsem pásku s číslem a od sestry si vysloužila na cestu větu „Hodně štěstí.“. V hlavě mi bušilo a moje mysl nedokázala myslet na nic jinýho, než na nesmyslnost týhle blbý klišé věty. Jak jako hodně štěstí? To ho jako potřebuju? Co tu dělaj tak hroznýho, že potřebuju „hodně štěstí“? Co když nebudu mít štěstí a už se neprobudim?!
Dozvěděla jsem se, že „na řadu“ jdu až jako poslední a s úctou ke „štěstí“ jsem si vybrala jedinou košili se čtyřlístkama. V tom hloupým oblečení jsem pak prošla ke svý posteli a dál pracovala na jediným plánu: Hlavně se nerozbrečet.
Nějakou dobu to šlo docela dobře, teda dobře… Všechny zbytky sebezapření to chtělo, ale nakonec to bylo stejně málo. Já nevím, jestli je něco špatně semnou anebo spíš se všema okolo, ale prostě jsem to nedala. Víc, než sedm hodin jsem sledovala, jak přivážej omámený nahatý holky po narkóze ze sálu propíchaný hadičkama a ještě od krve. Víc, než sedm hodin jsem sledovala jak některý z nich brečej, když se dozvídaj špatný zprávy. Ta, co ležela naproti mě musela zpátky na sál, úplně se složila a nikdo jí ani neobejmul. Já nemohla. Složila bych se taky. Víc, než sedm hodin jsem se snažila číst knihu, a přitom jsem se nedostala dál než za první větu… A ani tak nevím, co v ní bylo.
Nebyla jsem schopná pochopit, co se to tu sakra děje. Co se to tu sakra děje v tomhle civilizovaným světě, že nemáme špetku lidskosti a ty, který jí maj označujeme jako „přecitlivělý“ a nabízíme jim léky na uklidnění.
Kdybych byla pes, všechny pokoušu a uteču. Každej pes by to udělal.
Kdybych byla dítě, řvu z plnejch plic a nikdo by mě neutěšil.
Kdybych měla odvahu, řekla bych všem, že se chovaj jako bezcitný zvířata. To je vtip. Zvířata mají mnohem víc citu než lidi, a přesto si dovolíme používat větu „chová se jak zvíře“.
Jenže já jsem dospělá a dospělý lidi v sobě emoce dusej. Naučej se to, aby si na ně ostatní neukazovali a neříkali jim „ty seš tak přecitlivělej“ a „nechovej se jako malej“. Všichni kolem mě se to tam přece museli naučit, protože jinak by v týhle hrůze, v tomhle systému nemohli existovat natož pak pracovat. Jak řekla moje babička (bejvalá porodní bába), když jsem se jí po letech svěřila ,,Já myslím, že se ti tam nic tak hroznýho nestalo, moc to prožíváš.“. Jasně. To jsem si vymyslela, protože jsem přecitlivělá, všem ostatním se tam moc líbilo.
Jednodenní chirurgie, místo, kde vás na pokoji leží asi dvanáct a vy vidíte a slyšíte všechno. Všechno, co vás čeká za pár chvil taky. Naprostá ztráta důstojnosti. Naprostá ztráta intimity. Naprostá ztráta lidskosti. Bylo to pro mě mučení a jít na sál pro mě bylo jako vysvobození. Jako odejít do ráje, kde už to konečně všechno skončí a vlastně už mi bylo i docela jedno, jak to dopadne.
Endometrióza nejvyššího stupně. To bylo ono. To se snažili nejlepší chirurgové odstranit během tří hodin z mýho břicha. Když mi pak řekli, že pravděpodobně nikdy nebudu mít děti, byla jsem ještě v delíriu z narkózy, takže to vlastně nebyla ani moc zajímavá informace. Kdo by taky do tohohle chtěl proboha přivést dítě? Chtěla jsem jenom domů. Domů, kde jsem člověk a ne jen číslo v kartotéce, který zabírá lůžko.
To, co jsem tam zažila během necelejch dvou dnů by bylo na napsání celý knihy, ale kdo by to četl. Už teď se vám určitě obrací žaludek na ruby a litujete toho, že jste četli dál. Já taky litovala. A moc. Že jsem nebyla laskavější k sobě. Ke svejm potřebám. Ke svejm pocitum. A že jsem neposlala ty vyhořelý, arogantní a bezcitný sestry tam kam slunce nesvítí. Vybíjet si frustraci na bezmocnejch lidech, který potřebujou pomoct… Nikdo. NIKDO by neměl klesnout tak hluboko. A kdo tam klesá, měl by mít alespoň tolik soudnosti, aby s tím sekl a našel si jinou práci. Nějakou, kde bude šťastnej. A díky tomu i lidi okolo něj.
Týdny jsem prožívala tak silný trauma, že jsem nebyla schopná vůbec spát, protože jakmile jsem to svý mysli dovolila, utíkala do nemocnice k těm děsivejm obrazům a slzám všech těch holek.
Oživovala pocity, který jsem tam měla, a to tak silně, že jsem měla chuť si svlíknout vlastní kůži. Našeptávala mi, že těch operací bude víc a víc, protože tak to chodí. Děsila mě, že ztratím sluch i na druhým uchu a navždycky uslyším jen pískání a pak mi praskne hlava. A to byla ta chvíle, kdy mi došlo, že takhle to dál nepůjde. Že kromě uzdravení svýho zničenýho těla budu muset uzdravit taky svojí duši. Tady nestačily žádný knížky, ve kterých jsem se viděla. Ani žádný videa, který mi mockrát pomohly si něco uvědomit. Chtělo to jít do hloubky. Až na dřeň. Osobně. Opravdově. Klasická psychologie na mě byla krátká, chybělo mi v ní řešení. Posun. Změna na vnitřní úrovni.
Domluvila jsem se s Terkou Kramerovou a za pár týdnů jsem seděla u ní v křesle naprosto (ne)připravená se ponořit do hlubin svý hlavy kde objevím bůhvíco. U Terky jsem během pár hodin dokonale pochopila, jak snadno můžu pracovat se svojí myslí a vytvářet si vizualizace, kterýma lze postupně zpracovat i ty nejhorší vzpomínky. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mým životě a nadobro změnil moje chápání světa jako takový…
Postupně jsem pracovala se svojí myslí a učila jsem se, že pánem toho, co se odehrává v mojí hlavě jsem jenom JÁ.
Vůbec ne moje zběsilý myšlenky. Ani názory všech lidí okolo, který jen něco plácnou a jdou dál. Na kafe. Na oběd. Nebo jinam. Důležitý je jenom to, co dovolím já, protože nakonec s tím pak každej z nás žije. Sám se sebou. Se svým JÁ.
Naučila jsem se, že JÁ nejsem moje myšlenky a že už vůbec nejsem myšlenky někoho jinýho. Naučila jsem se, že se mi nemusí stát to, co se stalo někomu dalšímu. Pracovala jsem tak s fyzickou bolestí a taky s tinnitem, ze kterýho si chce plno lidí hodit provaz. Učila jsem se, že veškerý svý postoje si volíme sami a nikdo jinej. Práce s myslí mi pomáhala i s hroznym pocitem selhání, že beru antikoncepci „jako léčbu“ a s těma hroznýma kecama okolí o tom, jaký je to svinstvo. Jako kdybych to snad nevěděla, ehm, ale mám to risknout a občas si odskočit na operaci? Tak na to nejsem ready i přes leta práce a svuj přírodní přístup ke všem aspektum života, kde to je jen možný. Až budu, dám vědět. Hlavně těm, co nikdy nebyli v kůži člověka, kterej se musí rozhodnout i přes svuj vnitřní rozpor.
Moje diagnózy mě dovedly až na kraj propasti a někdy si semnou pořád hrajou. S mym tělem i s mojí myslí. Dovedly mě ale taky k opravdovýmu poznání, a to navždycky změnilo můj život k lepšímu.
Za poslední roky jsem zažila stavy a objevila světy, o kterejch bych jinak neměla ani tušení. Kvantový myšlení. Meditace. Dech. Pohyb. Spojení. Nástroje, který v sobě všichni máme, jenže nás nikdo neučí je vnímat natožpak s nima pracovat. Možná, že by bohatě stačilo je z nás nevytlouct tou všudypřítomnou racionalitou.
Dělám to dnes a denně? Jasně, že ne. I tak se jako každej někdy ztrácím v tomhle uspěchanym světě, kde řeším kraviny a pak mě zastaví jedině pořádná facka. Většinou závratě, který mě totálně vypnou na několik dní. To se pak modlim, aby už to přestalo a slibuju sobě sama, že budu praxi provádět denně. DENNĚ! Mám to v malíku? Hahá, ani omylem. Když jdu na kontrolu do Havraspáru, pořád mi neni úplně do zpěvu a když vypadnu, kůži si chci sundat stejně, ale už je to lepší.
O tom to není. Nebude to nikdy hotový.
Je to o tý cestě, i když klikatý.
O poznání, i když není vždycky příjemný.
Taky růstu, i když k tomu vedou pády. Sakra pády. Z pořádný vejšky.
Protože kvůli tomu na tenhle svět přicházíme. Zkoumat. Objevovat. Prožívat. V plný radosti a upřímnosti. V dětskejch emocích celý rozesmátý a klidně i s potokama slz, když je to potřeba. Tak buďme autentický, přestaňme si hrát na silný dospěláky a řekněme ostatním, že se nám něco nelíbí stejně tak, jako když se nám něco líbí! Co když je to opravdu jedinej způsob, jak zastavit tenhle uspěchanej přetechnizovanej svět a vrátit mu lidskost?
To my jsme ho stvořili a jenom my ho můžeme měnit.
…Tak pochvalte příště skvělou sestřičku a tý protivný se zeptejte, co se jí přihodilo. Třeba se nad sebou zamyslí a možná dokonce změní práci a bude dělat radost všem, co přijdou třeba do její vysněný cukrárny.
…Řekněte pokladní v krámě, že jí to moc sluší, když se usmívá. Třeba bude mít hezčí den a udělá ho hezčí taky všem, kdo k ní přijdou.
…Pomozte starší paní dát nákup do tašky a zeptejte jí, jak se má. Třeba konečně změní názor na svět a lidi kolem.
…Poděkujte z plnejch plic pošťákovi, že vám doručil balík. Třeba bude jezdit rád a nebude se na to chtít zejtra vykašlat.
…Projevte upřímnou radost, když vám partner dá na stůl skvělý jídlo nebo uklidí prádlo do skříně. Třeba to bude dělat s radostí.
…Doneste sousedovi dárek ze zahrádky, i když vás se*e. Třeba z vás nakonec budou kamarádi a dárky budete dostávat vy.
…Pochvalte děti za to, že jste konečně nešlápli na kostku lega. Třeba zejtra odstraněj i další pasti a možná vás nechaj v noci i vyspat.
A když si chcete do ordinace vzít doprovod, protože se bojíte, proboha vezměte si ho a vykašlete se na to, co si o tom kdo myslí. Víte, že tady ve Španělsku je to úplně normální? Každej tu má doprovod a nikdo na to není sám…
Tak vraťme do společnosti lidskost. Každej z nás. Ať na všechno nejsme sami. ♥
Pokračování příště ♥
Můj příběh
