MŮJ PŘÍBĚH
Naše cesta životem
Jmenuji se Judit, mám povahu upřímnýho dobrodruha, kterej miluje Život a skákání do jeho rozbouřenejch vln. Do těch mořskejch ale skáču málo, protože se bojím. Životní paradox.
Od dob, kdy jsem byla takhle malinká mě provází ruce, stůl i triko zamazaný od barev, šuplíky plný nápadů, kapsy napěchovaný kamínkama, pírkama i klacíkama z přírody a nekonečná touha dělat si věci po svým. Od srdce. Vášnivě. Opravdově.
Nikdy jsem nezapadala. Do školy, ani do tý umělecký. Do práce, ani do tý kreativní. Problém s autoritama tomu říkali. A já nechápala s jakýma.
Snažila jsem se, fakt že jo, ale nakonec vyhrálo moje Já, který chtělo svobodu. Svobodu a svý zběsilý workoholický tempo, který se čas od času potkává s klidem. Tvořivou vlnu, kterou jsem mohla sjíždět podle toho, jak zrovna fouká vítr. A když zrovna nefouká, uzemnit se, vydechnout, zastavit se a zase nabrat sílu na objevení dalších zákoutí svý tvořivý duše.
A přesně tak začal tenhle můj příběh a vznikl AteLYER.
Jednim bláznivym nápadem na všechno se vykašlat, spakovat život do dvou báglů a odjet do Indonésie navzdory všem strašákům pod postelí. Psal se rok 2017, když jsme odstartovali naší cestu na skútru z Jakarty až na Sumbawu skrz města, pole i jámy lvový a po mnoha měsících jsme našli odpovědi na všechny ještě doma položený otázky.
Já i Filip jsme našli novou životní cestu a ta moje začala z peněz za prodanej skútr. První materiál na tvoření jsem dovezla z Bali ve sportovní tašce, kterou nám chtěli sebrat kvůli podezřelýmu obsahu. My se ale nedali a cesta byla jasná.
Tvořit. Prostě jen tvořit. Tak jako když jsem byla malá. Bez pravidel. Bez zadání. Skutečně a opravdově.
Jen se strachem mý rodiny, kdo že to vlastně vůbec koupí. Ale koupil! Začalo to nenápadně a první dva roky jsem ještě částečně dělala grafiku a weby pro klienty, pak už ale nebylo zbytí a všechno ostatní muselo stranou. Byla to neskutečná jízda a pořád je.
Mým prvním produktem byly autorský šperky z minerálů. Každej kus byl jedinečněj originál vyrobenej jen jednou. A to se nezměnilo. Za rok se přidaly sójový svíčky, pak lapače snů, taky ilustrace, následovaly lapače Slunce a už to jelo. E-shop měl stovky produktů a všechny jsem je vyráběla, fotila a textovala sama. Každou chvíli vycházela nová kolekce, některý měsíce jsem v podstatě spala v dílně, ruce mi nestačily a hlava šla kolem, ale v srdci, tam bylo pro vás všechny místa pořád dost.
Bez vás by nic tady z toho neexistovalo. Tohle všechno je vaše dílo. Jste neskutečný a když říkám Děkuju, je to to nejupřímnější Děkuju, co kdy znělo vesmírem. ♥
Jenže, to bychom nebyly my dva, abychom z těch zajetejch vod po pár letech zase nevypluli vstříc dobrodružství do pořádně divokýho oceánu…