Jak to všechno začalo aneb moje cesta životem

Jak to všechno začalo… Když jsem byla malá, moc ráda jsem se hrabošila v babiččinejch šperkovnicích. Byla jsem v nich ponořená doslova až po uši a připadala jsem si jako princezna z pohádky. Ještě víc jsem ale milovala malování, trajdání s dědou po lese, malování toho našeho „Kančího údolí“, vyjížďky na koních, pozorování ptáků, hledání kamínků i pírek ze sojky, brouzdání v potoce a hlavně…

Ty letní rána na chatě. Zvuk sekačky na trávu. Vůně sena a malin v lese. Klapání máminejch dřeváků cestou pro pažitku na chleba s lučinou a hrnkem mlíka k tomu. A vejlety na Karlštejn! Každej takovej vejlet jsme totiž s tátou zabrousili do pidi obchůdku s minerálama, kterej byl jen malinkej kousíček pod hradbama. Co vám budu povídat, o hrad tu vůbec nešlo. Šlo spíš o to, kterej kamínek si vybrat za ušetřený kapesný, který jsem dostala za vízo. A čím radši jsem tam jezdila, tím větší byla sbírka. A čím větší byla sbírka, tím radši jsem tam jezdila…

To byly nejšťastnější chvíle mýho dětství, a aniž bych to tenkrát tušila… ty kouzelný letní dny, čerstvě posekaná tráva, kameny a láska k přírodě byly začátkem příběhu jménem AteLYER a mojí velký životní cesty.

Svoboda v Indonésii rok 2017

Rok, kdy mi došla trpělivost

Od dob, kdy jsem byla takhle malinká už ale uběhlo pár pubertálních uměleckostudijních let a k tomu ještě pár dalších. A najednou se psal rok 2016. Rok, kdy mi došla trpělivost s prací, která mě vysávala, s bydlením v tom hnusným paneláku v Praze bez jedinýho stromu a s rozvrzanýma houpačkama přímo pod okny, který někdo zničil, aby bylo konečně ticho. Díky bohu.

A tak už v pětadvaceti dospěl můj život kreativce všeuměla až do bodu, kdy jsem si přála přestat umět malovat a tvořit, abych mohla říct NE všemu, čím se rozhodla „živit“.

Životní paradox.

Chtěla jsem něco jinýho, chtěla jsem ŽÍT a ne přežívat, chtěla jsem TVOŘIT a ne tvořit, chtěla jsem DÝCHAT a ne dýchat. Chtěla jsem zpátky svojí svobodu.

Odvaha mi naštěstí nikdy nechyběla…

Pro strach uděláno

A tak najednou balíme svůj pražskej život do krabic a chvíli na to sedíme s mým mužem Filipem v letadle do Jakarty. Zpáteční letenka za půl roku, rodina na nervy, my na nervy, všichni na nervy. Články, že tam umřeme od babiček z novin vystříhaný. Hrůzy o muslimech v hlavě pořádně zasazený. Věci po veškerým možným příbuzenstvu. Pár peněz na účtu a nějaká ta práce domluvená na dálku. Dvě krosny. Hromada úplně zbytečnejch ponožek. A jinak nic.

Teda až do chvíle, než jsme vystoupili na druhý straně světa v jednom z největších měst vůbec a nikdo nám nerozuměl ani slovo. Ale plán zněl jasně! Koupit skútr a vyrazit napříč Indonésií neznámo kam. Nic víc. Nic míň.

Vzpomínky na Indonésii rok 2017

A tak se stalo

Tisíce a tisíce kilometrů. Čtyři ostrovy. Bobky v kalhotách. Miliony úsměvů. Období dešťů. Déšť. Ještě větší déšť. Štěstí. Bahno. Kopec opic. Rýžový pole. Banánový pole. Tabákový pole. Ananasový pole. Kukuřičný pole! Mravenci ve skútru. Kakací ještěrky. Chutě na řízek, chutě na bramborovej salát, chutě na chleba. Chleba s trochou másla a solí, bože prosím. Hory a sopky. Krásný. Majestátný. Štěstí. Propadnutý víza.

…

Panika. Milion úsměvů. Největší štěstí. Chytání internetů mezi kozama. Černý pláže. Bílý pláže. Samý pláže. Nekonečná radost. Benzín v petkách. Polívky v igeliťákách. Ramadán. Den Ticha. Nový víza. Smažená rejže. Modrý nebe. Milion hodin na trajektu. Slunce nad hlavou. A v duši taky. Nový přátelství. Nesmírná vděčnost. A asi tak milion dalších zážitků…

A právě tam někde v dálce během tisíců kilometrů jsme zahodili strach a začali životu říkat ANO.

Zahodili jsme poctivě naučenou hrůzu z budoucnosti, která nenápadně ukrajovala přítomnost. Taky stereotypy a pravidla, který jsme měli zavrtaný hluboko pod kůží. Očekávání druhejch lidí jsme nechali tam někde v džungli a soustředili se jen na to, co si přejeme my. Tady a teď. Všechno jsme zahodili a všechno taky našli. Naší cestu i novej domov. Po návratu jsme se vrátili do míst, kde jsem vyrostla a já k mýmu zamilovanýmu tvoření.

Za peníze z prodanýho skútru jsem nakoupila první korálky a začala konečně znova TVOŘIT. Tak jako když jsem byla malá. Bez pravidel, bez zadání. Skutečně a opravdově. V tý dětský radosti a plný upřímnosti.

Ani na chvíli jsem nepřemejšlela, co budu tvořit a jak. Ani na chvíli jsem nepochybovala, že je to ta správná cesta. Postupně jsem zahodila všechny naučený vzorce a tvoření konečně přestalo bejt jen prací. Nechala jsem se vést srdcem a pod rukama mi začaly vznikat první originály, který si zanedlouho našly cestu přímo k vám.

A tak, z hříčky mýho jména i života…

Vznikl v roce 2017 AteLYER

Místo, kde právě jste. Místo, který je tvořeno sny a především příběhem, kterej začíná u mě a pokračuje u vás. ♥ Každej den děkuju, že můžu TVOŘIT a posílat tak mojí radost přímo do vašeho srdce.

A vy jste tak součástí. Jste mojí cestou a nekonečnou energií.

Vzpomínky na dětství na chatě