Můj příběh – část sedmá: Ztráta lidskosti

Bylo září 2019 a ještě ve tmě jsme vyrazili na cestu a chladnej podzimní vzduch smíchanej s mojí hrůzou vytvořily dokonalej koktejl, kterej by odrovnal i otrlýho pijana. Beze slov jsem se rozloučila s Filipem, otevřela jsem ty hnusný těžký dveře do Havraspáru a jediný na co jsem se soustředila bylo nerozbrečet se. Nerozbrečet se alespoň hodinu a nejlíp vůbec. Dostala jsem pásku s číslem a od sestry si vysloužila na cestu větu „Hodně štěstí.“. V hlavě mi bušilo a moje mysl nedokázala myslet na nic jinýho, než na nesmyslnost týhle blbý klišé věty. Jak jako hodně štěstí? To ho jako potřebuju? Co tu dělaj tak hroznýho, že potřebuju „hodně štěstí“? Co když nebudu mít štěstí a už se neprobudim?!

Dozvěděla jsem se, že „na řadu“ jdu až jako poslední a s úctou ke „štěstí“ jsem si vybrala jedinou košili se čtyřlístkama. V tom hloupým oblečení jsem pak prošla ke svý posteli a dál pracovala na jediným plánu: Hlavně se nerozbrečet.

Nějakou dobu to šlo docela dobře, teda dobře… Všechny zbytky sebezapření to chtělo, ale nakonec to bylo stejně málo. Já nevím, jestli je něco špatně semnou anebo spíš se všema okolo, ale prostě jsem to nedala. Víc, než sedm hodin jsem sledovala, jak přivážej omámený nahatý holky po narkóze ze sálu propíchaný hadičkama a ještě od krve. Víc, než sedm hodin jsem sledovala jak některý z nich brečej, když se dozvídaj špatný zprávy. Ta, co ležela naproti mě musela zpátky na sál, úplně se složila a nikdo jí ani neobejmul. Já nemohla. Složila bych se taky. Víc, než sedm hodin jsem se snažila číst knihu, a přitom jsem se nedostala dál než za první větu… A ani tak nevím, co v ní bylo.

Nebyla jsem schopná pochopit, co se to tu sakra děje. Co se to tu sakra děje v tomhle civilizovaným světě, že nemáme špetku lidskosti a ty, který jí maj označujeme jako „přecitlivělý“ a nabízíme jim léky na uklidnění.

Kdybych byla pes, všechny pokoušu a uteču. Každej pes by to udělal.
Kdybych byla dítě, řvu z plnejch plic a nikdo by mě neutěšil.
Kdybych měla odvahu, řekla bych všem, že se chovaj jako bezcitný zvířata. To je vtip. Zvířata mají mnohem víc citu než lidi, a přesto si dovolíme používat větu „chová se jak zvíře“.

Jenže já jsem dospělá a dospělý lidi v sobě emoce dusej. Naučej se to, aby si na ně ostatní neukazovali a neříkali jim „ty seš tak přecitlivělej“ a „nechovej se jako malej“. Všichni kolem mě se to tam přece museli naučit, protože jinak by v týhle hrůze, v tomhle systému nemohli existovat natož pak pracovat. Jak řekla moje babička (bejvalá porodní bába), když jsem se jí po letech svěřila ,,Já myslím, že se ti tam nic tak hroznýho nestalo, moc to prožíváš.“. Jasně. To jsem si vymyslela, protože jsem přecitlivělá, všem ostatním se tam moc líbilo.

Jednodenní chirurgie, místo, kde vás na pokoji leží asi dvanáct a vy vidíte a slyšíte všechno. Všechno, co vás čeká za pár chvil taky. Naprostá ztráta důstojnosti. Naprostá ztráta intimity. Naprostá ztráta lidskosti. Bylo to pro mě mučení a jít na sál pro mě bylo jako vysvobození. Jako odejít do ráje, kde už to konečně všechno skončí a vlastně už mi bylo i docela jedno, jak to dopadne.

Endometrióza nejvyššího stupně. To bylo ono. To se snažili nejlepší chirurgové odstranit během tří hodin z mýho břicha. Když mi pak řekli, že pravděpodobně nikdy nebudu mít děti, byla jsem ještě v delíriu z narkózy, takže to vlastně nebyla ani moc zajímavá informace. Kdo by taky do tohohle chtěl proboha přivést dítě? Chtěla jsem jenom domů. Domů, kde jsem člověk a ne jen číslo v kartotéce, který zabírá lůžko.

To, co jsem tam zažila během necelejch dvou dnů by bylo na napsání celý knihy, ale kdo by to četl. Už teď se vám určitě obrací žaludek na ruby a litujete toho, že jste četli dál. Já taky litovala. A moc. Že jsem nebyla laskavější k sobě. Ke svejm potřebám. Ke svejm pocitum. A že jsem neposlala ty vyhořelý, arogantní a bezcitný sestry tam kam slunce nesvítí. Vybíjet si frustraci na bezmocnejch lidech, který potřebujou pomoct… Nikdo. NIKDO by neměl klesnout tak hluboko. A kdo tam klesá, měl by mít alespoň tolik soudnosti, aby s tím sekl a našel si jinou práci. Nějakou, kde bude šťastnej. A díky tomu i lidi okolo něj.

Týdny jsem prožívala tak silný trauma, že jsem nebyla schopná vůbec spát, protože jakmile jsem to svý mysli dovolila, utíkala do nemocnice k těm děsivejm obrazům a slzám všech těch holek.

Oživovala pocity, který jsem tam měla, a to tak silně, že jsem měla chuť si svlíknout vlastní kůži. Našeptávala mi, že těch operací bude víc a víc, protože tak to chodí. Děsila mě, že ztratím sluch i na druhým uchu a navždycky uslyším jen pískání a pak mi praskne hlava. A to byla ta chvíle, kdy mi došlo, že takhle to dál nepůjde. Že kromě uzdravení svýho zničenýho těla budu muset uzdravit taky svojí duši. Tady nestačily žádný knížky, ve kterých jsem se viděla. Ani žádný videa, který mi mockrát pomohly si něco uvědomit. Chtělo to jít do hloubky. Až na dřeň. Osobně. Opravdově. Klasická psychologie na mě byla krátká, chybělo mi v ní řešení. Posun. Změna na vnitřní úrovni.

Domluvila jsem se s Terkou Kramerovou a za pár týdnů jsem seděla u ní v křesle naprosto (ne)připravená se ponořit do hlubin svý hlavy kde objevím bůhvíco. U Terky jsem během pár hodin dokonale pochopila, jak snadno můžu pracovat se svojí myslí a vytvářet si vizualizace, kterýma lze postupně zpracovat i ty nejhorší vzpomínky. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mým životě a nadobro změnil moje chápání světa jako takový…

Postupně jsem pracovala se svojí myslí a učila jsem se, že pánem toho, co se odehrává v mojí hlavě jsem jenom JÁ.

Vůbec ne moje zběsilý myšlenky. Ani názory všech lidí okolo, který jen něco plácnou a jdou dál. Na kafe. Na oběd. Nebo jinam. Důležitý je jenom to, co dovolím já, protože nakonec s tím pak každej z nás žije. Sám se sebou. Se svým JÁ.

Naučila jsem se, že JÁ nejsem moje myšlenky a že už vůbec nejsem myšlenky někoho jinýho. Naučila jsem se, že se mi nemusí stát to, co se stalo někomu dalšímu. Pracovala jsem tak s fyzickou bolestí a taky s tinnitem, ze kterýho si chce plno lidí hodit provaz. Učila jsem se, že veškerý svý postoje si volíme sami a nikdo jinej. Práce s myslí mi pomáhala i s hroznym pocitem selhání, že beru antikoncepci „jako léčbu“ a s těma hroznýma kecama okolí o tom, jaký je to svinstvo. Jako kdybych to snad nevěděla, ehm, ale mám to risknout a občas si odskočit na operaci? Tak na to nejsem ready i přes leta práce a svuj přírodní přístup ke všem aspektum života, kde to je jen možný. Až budu, dám vědět. Hlavně těm, co nikdy nebyli v kůži člověka, kterej se musí rozhodnout i přes svuj vnitřní rozpor.

Moje diagnózy mě dovedly až na kraj propasti a někdy si semnou pořád hrajou. S mym tělem i s mojí myslí. Dovedly mě ale taky k opravdovýmu poznání, a to navždycky změnilo můj život k lepšímu.

Za poslední roky jsem zažila stavy a objevila světy, o kterejch bych jinak neměla ani tušení. Kvantový myšlení. Meditace. Dech. Pohyb. Spojení. Nástroje, který v sobě všichni máme, jenže nás nikdo neučí je vnímat natožpak s nima pracovat. Možná, že by bohatě stačilo je z nás nevytlouct tou všudypřítomnou racionalitou.

Dělám to dnes a denně? Jasně, že ne. I tak se jako každej někdy ztrácím v tomhle uspěchanym světě, kde řeším kraviny a pak mě zastaví jedině pořádná facka. Většinou závratě, který mě totálně vypnou na několik dní. To se pak modlim, aby už to přestalo a slibuju sobě sama, že budu praxi provádět denně. DENNĚ! Mám to v malíku? Hahá, ani omylem. Když jdu na kontrolu do Havraspáru, pořád mi neni úplně do zpěvu a když vypadnu, kůži si chci sundat stejně, ale už je to lepší.

O tom to není. Nebude to nikdy hotový.

Je to o tý cestě, i když klikatý.
O poznání, i když není vždycky příjemný.
Taky růstu, i když k tomu vedou pády. Sakra pády. Z pořádný vejšky.

Protože kvůli tomu na tenhle svět přicházíme. Zkoumat. Objevovat. Prožívat. V plný radosti a upřímnosti. V dětskejch emocích celý rozesmátý a klidně i s potokama slz, když je to potřeba. Tak buďme autentický, přestaňme si hrát na silný dospěláky a řekněme ostatním, že se nám něco nelíbí stejně tak, jako když se nám něco líbí! Co když je to opravdu jedinej způsob, jak zastavit tenhle uspěchanej přetechnizovanej svět a vrátit mu lidskost?

To my jsme ho stvořili a jenom my ho můžeme měnit.

…Tak pochvalte příště skvělou sestřičku a tý protivný se zeptejte, co se jí přihodilo. Třeba se nad sebou zamyslí a možná dokonce změní práci a bude dělat radost všem, co přijdou třeba do její vysněný cukrárny.

…Řekněte pokladní v krámě, že jí to moc sluší, když se usmívá. Třeba bude mít hezčí den a udělá ho hezčí taky všem, kdo k ní přijdou.

…Pomozte starší paní dát nákup do tašky a zeptejte jí, jak se má. Třeba konečně změní názor na svět a lidi kolem.

…Poděkujte z plnejch plic pošťákovi, že vám doručil balík. Třeba bude jezdit rád a nebude se na to chtít zejtra vykašlat.

…Projevte upřímnou radost, když vám partner dá na stůl skvělý jídlo nebo uklidí prádlo do skříně. Třeba to bude dělat s radostí.

…Doneste sousedovi dárek ze zahrádky, i když vás se*e. Třeba z vás nakonec budou kamarádi a dárky budete dostávat vy.

…Pochvalte děti za to, že jste konečně nešlápli na kostku lega. Třeba zejtra odstraněj i další pasti a možná vás nechaj v noci i vyspat.

A když si chcete do ordinace vzít doprovod, protože se bojíte, proboha vezměte si ho a vykašlete se na to, co si o tom kdo myslí. Víte, že tady ve Španělsku je to úplně normální? Každej tu má doprovod a nikdo na to není sám…

Tak vraťme do společnosti lidskost. Každej z nás. Ať na všechno nejsme sami. ♥

Pokračování příště ♥

Můj příběh

Můj příběh

Můj příběh – část šestá: Tisíc a jedna diagnóza

Vážení, tak je to tady. Na jaře 2023 jsem začala sdílet svuj životní příběh na počest konce AteLYERu. Teď už je všechno zase jinak, my žijeme ve Španělsku a AteLYER je nadobro zpět. Cesty života jsou nevyzpytatelné… Ale k věci, ten životní příběh spousta z vás četla a hodně z vás taky čekalo na jeho pokračování, který ale ve slíbeným termínu nikdy nepřišlo…

Přišlo až teď. Konečně! A v následujících dvou dílech vám možná dojde, proč mi trvalo rok a půl navázat na sérii mýho příběhu, nebylo to jednoduchý, nebylo a loňský jaro jsem na to nebyla připravená…

Předchozí díly najdete hezky pěkně tady (díl první vynechte, ten už dnes neplatí).

A dnes konečně rok a půl očekávaný…

Můj příběh – část šestá: Tisíc a jedna diagnóza

Bylo mi odporně. Odporně po těle, v hlavě, prostě všude. Všichni na mě šahali, něco si zapisovali, ale do očí se kouknul málokdo. Byla jsem jen číslo. Rodný číslo. Číslo pojištence. Hlavně aby ta zpráva byla na papíře. Nikoho nezajímalo, kdo vlastně jsem a já nechápala, jak jsem se sakra ocitla právě tady. Já? Proč zrovna já? Tak to je přesně ta věta, kterou si položí asi každej, kdo vyslechne nějakou diagnózu. Na to se totiž nedá připravit…

V mým případě jich bylo hned několik a podle doktorů spolu v žádným případě nesouvisely. Jak by taky mohly. Tělo se totiž dělí přesně podle dveří nemocničních ambulancí. Nic spolu nesouvisí. Nikdy. A zatímco se v jedněch dveřích řešil útvar velikosti pomeranče, co se mi tak hezky usadil na vaječníku, další dveře si vzaly na starost závratě, který mě spolehlivě dokázaly poslat k zemi a v jinejch jsem se zase dozvěděla, že to nesnesitelný pískání v uchu už možná nikdy nezmizí.

Že to zní až moc jednoduše? Máte pravdu. Ve skutečnosti to zas tak jednoduchý nebylo. Ty dveře totiž nebyly troje. Bylo jich asi devětašedesát a ze všech jsem si odnesla novou diagnózu a nějakej jinej názor, kterej navíc naprosto vylučoval ten předešlej. Trvalo to měsíce. Měsíce nejrůznějších vyšetření a naprostý nevědomosti. Byla jsem jako listovní přenašeč lékařskejch zpráv, do kterejch všichni hleděli se značnym zaujetim. To asi aby nekoukali na mě.

Za ty měsíce jsem měla parádní černobílou knihu. A dokonce v ní byly i obrázky. Takovou osobní biografii, kterou byste ale asi těžko nějakýmu nakladateli vnutili se slovy, že to bude zábavný čtení. Někdy jsem k tomu taky jako dárek dostala nějaký léky. Hodně léků. Antibiotika. Po těch mi bylo zle. Něco, co dokázalo spolehlivě vypnout celej muj nervovej systém. Svět byl o dost hezčí, ale bohužel jen krátkodobě. Prokrvovač uší. Kortikosteroidy. Ty jsem radši ani nezačala brát, protože se tak nějak třískaly s tím zbytkem a mě už ty moje diagnózy stačily. Upadala jsem do totální beznaděje a když jsem nedejbože projevila lidský emoce a ukápla mi slza, dostala jsem nabídku na antidepresiva.

Náš lékařskej systém mě doslova pohltil jako velká černá díra a ta se mi začala vytvářet i na duši. Na duši… Na tu jsme totiž v tom šílenym kolosu úplně zapomněli…

Z mladýho člověka v plný síle se stala totální troska, která čekala na operaci, aby se konečně dozvěděla, co jí to sakra roste v břiše. V hlavě mi jely všechny ty lékařský kecy a domněnky všech těch studovanejch, který to na mě vysypali bez jediný špetky empatie. Já vím, od empatie tu máme psychology. To jsou ty dveře támhle. Upadala jsem do totální deprese. Nebyl důvod vstát, nebyl důvod jíst, nebyl důvod žít. Ta nevědomost mě pomalu zabíjela, protože dávala prostor mojí mysli vytvářet neskutečný představy o tom, že to bude určitě hodně blbý a že umřu. Motala se mi hlava. V uších pískalo. Psycholog litoval.

Bylo 18. července 2019, zejtra mě čekaly moje 27 narozeniny a ten den mi zavolal táta, mimochodem doktor a já na něj vysypala všechny ty svý hrůzy… Seřval mě jak děcko. Řekl mi ,,Judito (což nenávidim), přestaň řešit sra*ky, je to úplně k h*vnu, to by se z toho každej na světě musel podělat. Seber se a zejtra si koukejte s Filipem užít tvoje narozeniny a už mě ne*er!“

Ne nemyslel to jako vtip a žádnej podtón ironie v tom nebyl. Myslel to úplně vážně a byl docela dost vytočenej. Měla jsem bejt asi naštvaná. Muj vlastní táta a empatie taky nula, jenže vždyť je to doktor, tak co čekat. Ale já nebyla vůbec naštvaná. Dodnes nechápu, co se to stalo a na ten den nikdy nezapomenu. Jen co mi třísknul telefonem jsem živě cejtila, jak mi do žil konečně proudí krev. Jako bych dostala okamžitou infuzi energie. Bylo to to nejlepší, co pro mě kdy udělal a najednou mi došlo, že tou hnusnou troskou nechci bejt už ani minutu a že co se má stát, to se stane ať se tady tim čekánim utrápim anebo ne. Zvedla jsem se, dala se do kupy, konečně se najedla a šla něco smyslupnýho dělat, i když mi bylo fyzicky dost blbě.

Na moje narozeniny jsme šli s Filipem k vodě, kde jsem všechny ty hnusy sepsala na papír a poslala po vodě jako lodičku. Za pár metrů jí sebrali nějaký vodáci a já jenom doufám, že ten škrabopis nebyl k přečtení…

Od toho osudovýho července uplynulo pár tejdnů a já jsem ušla pěknej kus cesty. Vnější i vnitřní cesty. Abych se z toho zase nepomátla, než přišel ten osudovej den… Ten přišel 12. září a světe div se, ani na to se nedalo připravit.

Věděla jsem, že to semnou zamává, že znova ten nemocniční svět ponesu těžce, ale zvládli to jiný, zvládnu to taky, no ne?

Pokračování tady ♥

Můj příběh

Můj příběh

Můj příběh – část pátá: Z nuly na sto… a ze sta na nulu

Uteklo to jako voda a v létě 2017 jsme se z našich (dobro)družnech cest vrátili přímo do míst, kde jsem vyrostla a kde mě vždycky tak příjemně šimrá v břiše, když se blížíme…

Tam, kde jsem jako malá s dědou objevovala zvířecí stezky, kterým jsme dávali pohádkový jména a kreslili k nim tajný mapy. Do míst, který pro mě navždycky ponesou vůni prázdnin u koní, čerstvě posekaný trávy a topinek s máslem od babičky. Tam, kde jsme chodili s tátou na houby, moje mamka v dřevákách pro pažitku a když bylo jó hezky, jeli jsme s bráchou do Třebáně na zmrzku a dospěláci na pívo. Večer se pekly buřty na ohni, nikdy se tam nikdo nehádal a všichni tam byli vždycky šťastný.

A právě na tomhle místě jsme za poslední naspořený peníze koupili ten malej kousek ráje a hupli tak do našeho dalšího „nápadu za milion“

Totiž vybudovat si to naše opravdový a vysněný DOMA. Už ne jenom na víkendy. Ale NAPOŘÁD.

Svépomocí jsme tenkrát v létě dali do kupy malou polorozpadlou chajdu z roku 1948, kterou pomáhal stavět ještě můj děda a vůbec nic nebylo platný, že nám všichni říkali, ať jdeme radši do podnájmu, protože nám to stejně spadne na hlavu.

Nespadlo.

Kuny, ty mrchy mizerný, jsme vyhnali a bobky vymetli…
Půl druhýho náklaďáku bordelu odvezli…
Prožraný heraklitový stěny jsme zateplili…
Vodu jsme dovnitř prokopali, a i skromnou koupelnu udělali…
Charlieho přivedli a mravenců se tak zbavili…
Život jsme do ní zase vdechli a domov tam tak vytvořili…

A nakonec jsme v týhle skromný boudičce o dvaceti metrech čtverečních prožili několik docela krásnejch let.

Byla to naše chajda „navrch fuj a vespod huj“.
Z venku tak ošklivá až byla krásná.
SVÁ.
NAŠE.

I s tím blátem všude kolem…
Se zamrzlou vodou v zimě a skoro žádnou zase v létě…
S věčně studenýma nohama od podlahy a hlavou uvařenou od kamen…
Krásným výhledem na Brdy…
A božím klidem všude kolem…
S liškama, co dávaj dobrou noc…. a někdy ani ty ne…
Spojeni s přírodou tak moc až to někdy bylo AŽ MOC… #svinekuna

Stali se z nás nefalšovaní vidláci s blátem až na zádech a s městem nás spojovalo snad už jen občasný dojíždění za prací. Filip se vrátil k počítači, protože rukama by se prej stejně neuživil, ale kravatu vyměnil za šortky a sbírka korporátních obleků tak definitivně upadla v zapomnění. Doslova. Já jsem v každý volný chvilce sedávala na sluníčku a z korálků, který jsem v Indonésii vyměnila za peníze z prodanýho skútru, jsem pomalu navlíkala základy svýho vysněného AteLYERu, který se ještě toho podzimu stal skutečností…

A tak žili šťastně až do…

BUM. KONEC POHÁDKY

Pravda byla, že to zase až taková pohádka nebyla…

Spíš tragikomedie nebo že by drama? Životní dramakomedie? Můj workoholickej trojskej kůň totiž nezmizel nikde na cestách, ale trpělivě vyčkával právě na tuhle chvíli. Na tuhle mojí chvíli nepozornosti, kdy si duše naivně pluje na obláčku ze snů a z čistý naivity se nechá bez pardónu vyhodit z hnízda nedoceněným egem převlečeným za rytmicky kukající kukačku.

„Makej-kuku-dokud to nedoděláš-kuku-nebude klid-kuku“. Tak to byla píseň mejch dnů, mejch měsíců, mejch více než dvou let… a pak mi z toho začalo doslova kukat.

Jenže to vím dnes… tenkrát mi bylo čerstvejch pětadvacet, síly jsem měla na rozdávání, právě jsme dostali hypotéku na dům a na místo podezřele znějícího kukání jsem slyšela jen líbeznou píseň úspěchu…

Neuměla jsem říkat „NE“ a než jsem se nadála, k AteLYERu jsem zasedala až po dlouhejch hodinách kreativní práce pro klienty, kterejch neustále přibejvalo. Filip začal denně dojíždět do Prahy a moje dny se postupně smrskly na jediný: Probudit se, dojít do koupelny a pak zpět do postele ale tentokrát už s notebookem a nikdy nekončící prací. Grafika, návrhy, texty, weby, kresby, ilustrace, konzultace… vše jsem chtěla mít z krku co nejdřív, abych měla čas na tvoření…

Jenže to bylo klišé.

Byla to sisyfovská práce. Bez začátku a bez konce.

,,Tak to je super ne? Že děláš, co tě baví a nemusíš jezdit nikam do práce. To bych chtěl taky.“ Zní líbezně z mého okolí z jedný strany. A z tý druhý zase „A to to jako někdo kupuje jo?“

Telefon zvonil, mejly přibejvaly a já nebyla schopná je tam nechat jen tak ležet a nedokončit je HNED TEĎ. Všichni si postupně zvykli, že vše odevzdávám obratem a já se tak dostala do dokonalý pasti vlastního workoholismu. První studený jídlo jsem do sebe naházela obvykle až odpoledne. To už mi bylo hlady mdlo, záda bolely, oči neviděly, ruce brněly, únavou se mi oči zavíraly… A já stále v pyžamu s cílem DOKONČIT TO. Dotlačit ten balvan na kopec a konečně „v klidu“ zasednout ke korálkům, střapcům a stuhám…

A právě to byla ta poslední kapka. Kapka v mém osobním moři osudu.

„Proboha holka! Co si tu stěžuješ, stačilo se jen zvednout a nastavit si nějakej režim! Ty máš ale problémy. Jako by nikdo jinej nikdy nepracoval. “ Zní (nejen) v mojí hlavě…

Jenže to nešlo. BYLA JSEM ZÁVISLÁ. Závislá na práci. Na cíli dokončit to, a tak musel přijít drtivej pád.

Facka. PROZŘENÍ.
Trest nebo odměna?
Dar nebo proměna?

Malý varování nestačily. Daly se ignorovat. Ani ty větší nestačily. Daly se přechodit. Bílý pláště, smrad z desinfekce a ta věta.

,,Průser to může být vždycky.“ Ta věta. Ten den. Ten moment. Navždy změnily můj život. V ten den moje mysl uvěřila, že umřu. Umřu v sedmadvaceti díky vlastní blbosti.

Pokračování tady ♥

 

Můj příběh

Můj příběh

Můj příběh – část čtvrtá: Nápad za milion

Tak a je to fakt tady! Psal se leden 2017 a my se zrovinka snažili zapakovat celej náš byt do papírovejch krabic. I gauč, i postel, i celej náš první e-shop s indickým kořením. Sakra práce, to byste nevěřili, kolik krámů člověk doma má. Kolik papírů a dokumentů nashromáždíte v dobrý víře s myšlenkou „co kdybych to někdy potřeboval“.

To množství je enormní. ENORMNÍ.

A to už vůbec nemluvím o hromadě dalších „co-kdybych-to-někdy-potřeboval“ věcí v kombinaci s „do-toho-se-ještě-někdy-vejdu“ oblečením. Balili jsme ten náš skromnej život asi tejden, ale mě vám to přišlo nejmíň jako rok. Nutno podotknout, že i přes to bych se ale ze zásady vyhnula morbidnímu přísloví „Lepší vyhořet než se stěhovat.“

Rouhání ještě nikdy nic dobrýho nepřineslo.

Krabice jsme spravedlivě rozdělili po příbuzných a náš život jsme (i přes počáteční nezdary) nakonec úspěšně nacpali do dvou krosen. Takže všechno zabalený, víza připravený, tragický scénáře rodiny do hlavy nasazený… Je to neskutečný, ale hip hip HURÁ. Můžeme jet!

O cécéá čtyřiadvacet hodin a několik časovejch pásem jinde se ocitáme v Jakartě.

Cíl? Jeden. Koupit skútr a jet za nosem. Mým závodním nosem, jak doma slýchávám. Jenže ten muj nos se nějak spetl v odhadu a z původně jednoduchýho plánu se stala doslova Hedvábná stezka. Ale hedvábná byla jen v tom názvu.

Nikdo nám nerozuměl a kdo nám rozuměl, řekl že jsme blázni. A to my asi fakt jsme. Říká to čím dál tím víc lidí, tak to asi bude pravda.

Už ani nevim, kolik pokusů o koupi selhalo na tom, že v Jakartě nikdo nemluví anglicky nebo zákon něco nedovoluje… Už ani nevim, kolik dnů jsme bydleli v asi padesátým patře špinavý studenský koleje, která měla zdi z papíru… Ty obvodový. Už ani nevim, kolik instantních polívek padlo při prohledávání inzerátů v indonéštině… To všechno bez výsledku.

A pak se to stalo.

Možná za to mohly ty naše modlitby vyslaný do všech mešit v okolí. A že jich bylo! Anebo spíš to neohrožený odhodlání… ale najednou nás doslova osvítil duch svatej. Ani ne za hodinku jsme seděli v taxíku do centra se zaručeně funkčnim plánem: Vydat se na turistický informace, protože tam přece někdo musí mluvit anglicky, no ne? A bude zdejší. Takže zákony zná.

Nápad za milion! Milion instantních polívek.

…Tuti, tak se jmenovala ta dáma, která měsíce nemohla vyhnat z hlavy dva blázny z Evropy, kterým dle jejích slov, pomohla do hrobu. A řeknu vám, že kdybychom nezažili dopravu v Saigonu, asi bychom jí uvěřili. Naše zkušenost nám ale hrála do karet, a tak jsme ustáli její maminkovskou péči bez újmy a za pár dní jsme se konečně mohli vydat na cestu.

Staženou p*del jsme chvílema měli, ale bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat…

Během cesty z Jakarty až na Sumbawu jsme poznali sami sebe a pak sebe navzájem jako nikdy dřív. Víte, ty tisíce kilometrů se zadkem vyklepanym na skútru, hrbem z krosny a blátem až na ušima byly to nejkrásnější v našem dosavadním životě. Tolik úsměvů, tolik příběhů, tolik fotek s těma o hlavu menšíma lidičkama. Skoro nic nešlo hladce a den bez problémů byl jako malej zázrak. Mockrát jsme si přáli nemít všechno pořád špinavý a mokrý a taky dostat se k jídlu sakra někdy dřív, než hlady šilháte. Jenže kouzlo bylo v tom, že pak všechno chutná tak nějak líp.

Ta sprcha, i když studená a se švábem. To jídlo, i když je to smažená rejže. Už zase. A ta postel, i když by rozhodně mohla bejt čistší a spánku si moc neužijete, protože v pět ráno vás vždycky vzbudí mešita. Zaručeně…

A právě tam někde v dáli, mezi kozíma bobkama na Sumbawě se mi v hlavě zrodil nápad.

Nápad jménem AteLYER…

Můj další nápad za milion.

Pokračování tady ♥

Můj příběh

Můj příběh

Můj příběh – část třetí: Huba na špacíru

Po pár měsících si to šmrdolím pražskýma Holešovicema, jen pár kroků od míst mejch slavnejch studií a vstupuju do říše divů ukrytý za velkou železnou bránou. Do říše, která zásadně ovlivní můj další životní směr… to v tý chvíli ale ještě ani netuším. Netuším vlastně nic moc. Je mi 20 let, a právě jsem s teenagerovskou hrdostí zahodila svý životní poslání coby hledač prošlejch potravin. Jaká škoda.

Ve větru se třepetají modlitební praporky, kolem hraje hudba a vzduchem se line nádherná vůně vonnejch tyčinek. Je tak krásná, tak na míle vzdálená „vůni“ velkoměsta a zrezlejch plechovek fazolí v supermarketu.

Jsem z toho místa nervózní až na půdu. Ne, až na dvě půdy. Pěkně vysoký půdy v hodně starým domě. A pak mi (asi himalájskej) vítr přinese na mysl postarší dokument „Cesta do Indie“ od Igora Chauna, uklidním se a najednou zatuším, že tady bych mohla bejt nějakou chvíli doma…

…tady v tom světě plným barevnejch a potetovanejch lidí s fousy a konvičkama na čaj všude po stole. Tady v tom světě, kde je kancelář ve sklepě mezi krabicema a topí se v kamnech. Dřevem. Tady, kde taky všichni ztrácej papírky s poznámkama a najít fixu co píše je vlastně malej zázrak. Tady, kde neexistujou plastový píchačky na měření času a nikdo v obleku se jmenovkou mi nevyká „slečno Lyerová, jdete zase pozdě“.

O to většim paradoxem bylo, že právě v tý době jsem poznala Filipa. Šestadvacátníka, kterej na naše první rande přišel v obleku a já o půl hodiny pozdějc. Klasika… Inženýra, kterej pracoval v energetickým korporátu a měl svojí kóji v jednom z takových těch velkých prosklených domů s proskleným výtahem, proskleným nábytkem, prostě všechno ze skla… kde si říkáte ,,Jak je sakra možný, že je to sklo pořád tak čistý?“.

A tak se stalo. S živlem jako je vítr se přece nedá smlouvat. Natožpak s tím himalájskym. Filip šel ráno do svý prosklený kóje v kravatě a já v zimní bundě do svýho sklepa. I v létě.

Dlouhý, předlouhý roky jsem v tý nepálsko indický říši byla opravdu jako doma. Teda v globálním měřítku to asi nebylo tak úplně dlouho, jak to možná zní… Slovo „dlouho“ je totiž asi jako slovo „pravda“, oboje dělá dojem, ale obsah, aby člověk pohledal. Zkrátka… na mě to bylo HODNĚ dlouho.

Byli pro mě nepopsanej list a já zase pro ně. Kreativita se rovnala milionu a nuda nule. Ideální poměr. Plus k tomu ta nádherná vůně a filozofie, která semnou doslova rezonovala. Ego i srdce v rovnováze. Co víc si přát… Ne, že bych snad chodila včas, to už nikdo z vás asi ani nečeká. Časem to nečekali ani oni.

Náplní mojí práce bylo za ty roky snad úplně všechno. To víte, člověk s virem „ten-blbec-se-udře“ je snem každýho šéfa. I toho nejvíc netradičního. A tak jsem se dostala od focení produktů, webaření, grafiky a navrhování oblečení až k objednávání zboží, vytváření kódů, prodeji a ježdění na veletrhy. Využila jsem všechno, co jsem uměla a co jsem neuměla, to jsem se naučila. V mezičase jsem vybalovala, visačkovala a m(o)udrovala. Zkrátka jako doma.

Jenže jak to tak i doma bývá, časem začnete mít pocit, že děláte všechno a vůbec nikdo to neocení. Někteří členové rodiny vám taky dřív či pozdějc začnou lízt na nervy a vy na oplátku zase jim. To abyste si nemohli nic vyčítat. A najednou ten hlásek ve vaší hlavě čím dál tím víc piští ,,Mám já tohle zapotřebí? MÁM JÁ TOHLE ZA POTŘEBÍ?“ A pak už jen pozorujete, jak vaše pusa začala šéfovat situaci a všechno to řekla nahlas. Místo vás! Představte si.

A co čert nechtěl. V tý době i Filipova korporátní pusa nějak zvlčela, asi jak trávila nějak hodně času s tou mojí. Oba jsme s tím sekli a rozhodli se, že vezmeme ty naše huby na špacír…

Do Indonésie!

Pokračování tady ♥

Můj příběh

Můj příběh

Můj příběh – část druhá: ERROR v systému

Když jsem před více jak deseti lety poprvý „nastoupila do zaměstnání“, tak už jsem tak nějak (ani ne moc v hloubi duše) tušila, že to pro mě asi nebude to pravý ořechový. Já vám to vlastně tušila už ve škole…

„Problém s autoritama“ tomu říkali.

Na střední umprumce taky říkali „Kdyby ta holka víc poslouchala, dotáhla by to s tím talentem fakt daleko.“ Jenže když já právě poslouchala až moc. Ale ušima a často mi nedávalo smysl, co to jenom slyším. A tak měli vlastně pravdu. I když slovo pravda je samo o sobě dost ehm… Každý máme tu svou že jo? Nejvíc na světě pravdivou. A tou mojí bylo a pořád je, že jsem se nikdy necejtila dobře tam, kde o sobě nemůžu rozhodovat. Kde nemůžu dělat věci tak, aby mi dávaly smysl. Od jakživa se taky ráda na ptám, a to je vám na tomhle světě teprv prů*er.

A když k tomu ještě přidáte, že chodím všude pozdě… máme tu doslova ERROR V SYSTÉMU.

Jenže i tomu erroru nejspíš předcházel docela funkční program, než se to podělalo a vy jste zatoužili vyhodit počítač z okna. Klidně i ze zavřenýho, hlavně hned. No a přesně tak to bylo se mnou. Stala jsem se docela dobře fungujícím programem v docela běžným systému. Jenže navíc jsem si k tomu (i přes všechna HLASITĚ tútající upozornění) nainstalovala taky trojskýho koně. Jmenoval se „workoholismus“, mezi uživateli známý taky jako „ten-blbec-se-udře“ a já jsem s ním, nic netušíc, šlapala jako hodinky.

Já a hodinky. Tomu říkám ironie.

Moje první práce byla doslova splněnym snem každýho nedostudovanýho sotva dvacátníka. A po ukončení vyššího studia na zubního technika (ano to byl taky error v systému), jsem konečně mohla začít využívat svuj program. Tisková příprava a umisťování reklamních materiálů v supermarketu. Vlastní kancl, vlastní počítač a vlastní poslání. A hápépéčko k tomu! Takže budou dobrý odvody na důchod, říkali. Jó, kdybych tak tušila…

Nevím, jestli mě měla varovat už ta pracovní doba od 6:00 hodin ráno nebo ty plastový píchačky na příchody u vstupní brány… Ale ego se dmulo pýchou.

,,Tady přece využiješ ten talent a znalosti z počítačový grafiky, kterou tak miluješ.“, říkalo mi.

Jenže já to měla hotový za polovinu času, povolená kreativita se rovnala nule a nesmírně jsem se nudila. Každej tejden jsem přerovnala celej svůj kancl zprava doleva i od stropu až po podlahu a vytvářela grafiku i na to, co nikdo nepotřeboval. A tak jsem ve volnejch chvílích začala kreslit portréty na zakázku a k tomu jsem vedla kurzy návrhářství a kresby. Jenže po roce moje místo zrušili a mě se slovy „Nebojte se, o práci nepřijdete.“ převeleli na hledače prošlejchch potravin. Nárok na odstupný a naději se rovnal kreativitě mý práce, takže nula na entou, a ještě pět dalších nul.

Hledač prošlejchch potravin… Ideální pro člověka, co sotva vyšel ze školy plnej ideálů a našel si svůj první nájem.

Tak sem jsem to teda dotáhnout nechtěla… blesklo mi hlavou při probírání padesátý řady plechovek fazolí v den, kdy jsem opět přišla pozdě…

Pokračování tady ♥

Můj příběh

Můj příběh

Můj příběh – část první: Čas SKO(N)ČIT

Milí, tak je to tu…

Rok 2023… další pětiletej cyklus je za náma a nastal čas SKO(N)ČIT do neznáma.

Ne snad proto, že náš život řídí pětiletý cykly v kalendáři. Ani proto, že by to byl předem určenej plán. Víte, já na ty termíny moc nejsem, nemám vlastně ani kalendář, ani hodinky. A mobil, tak ten mám vždycky tam, kde byste ho nejmíň hledali. A když se jednou za čas snažím dělat něco organizovaně, napíšu si poznámky na milion papírků a čert ví, kde vlastně potom skončej. Taky věčně chodím pozdě a co víc?

Už jsem tím nakazila i Filipa a ten teď chodí snad ještě pozdějc než já, a to je co říct!

To on byl z nás dvou ten dochvilnej a takříkajíc společensky zodpovědnej. Ten, díky komu nám nikdy neuletělo letadlo. Pravda, to všechno pořád platí… ale až na ten čas! Ten už u nás nedrží v rukou ani jeden. A letadlo nám možná neuletělo jenom proto, že už několik let jezdíme všude autem. A to na vás (téměř) vždycky počká tam, kde ho necháte. Navíc si do něj můžeme zabalit i hyperaktivního psa. A svačinu taky! Pro psa i pro nás. Prostě samá výhoda.

Ovšem ten čas, ten byl pro mě zkrátka vždycky nepřítel.

O tom by vám mohla vyprávět celá moje rodina, kamarádi i známí a vlastně všichni, kdo mě znaj či znali. Taky hodně dávno bývalí šéfové i kolegové a vlastně všichni, kteří s časem až takový problémy nemají. Možná k nim patříte i vy, a právě si říkáte: ,,Panebože, nesnáším lidi, kteří chodí pozdě! Stačí si snad hlídat čas, nebo budíka třeba.“ No, věřte mi, NESTAČÍ. Vždyť já přišla pozdě i na naše první rande. O půl hodiny!

Proč, to vysvětlit nedokážu. Je to zkrátka něco mezi nebem a zemí, co mě a čas dává do vzájemnýho nesouladu. Je to jako sladkokyselá omáčka, všem chutná, ale vy to prostě pořád zkoušíte a nic. Nic. Nic a nic. S léty se ale k pozitivnímu obrátila jedna věc a to ta, že už vlastně nikdo nečeká, že přijdeme včas. A to je vám FAKT VELKÁ ÚLEVA.

A víte, co ještě je fakt velká úleva? (Na) NIC NEČEKAT a dovolit si poslechnout to volání uvnitř a SKO(N)ČIT.

S časem. Se sladkokyselou omáčkou. S čímkoli jen chcete.

Pustit všechno, co už nevzniká z čistý radosti a upřímnosti. Vydat se do neznáma a zase jednou nechat promluvit Život.

…BEZ CÍLŮ, BEZ JISTOT, BEZ PŘEDSUDKŮ.

A tak vám po krásnejch a dlouhejch více než pěti letech musím říct, že…

AteLYER, tak jak ho znáte, KONČÍ…

Pokračování tady ♥

Můj příběh

Můj příběh