Můj příběh – část šestá: Tisíc a jedna diagnóza

Bylo mi odporně. Odporně po těle, v hlavě, prostě všude. Všichni na mě šahali, něco si zapisovali, ale do očí se kouknul málokdo. Byla jsem jen číslo. Rodný číslo. Číslo pojištence. Hlavně aby ta zpráva byla na papíře. Nikoho nezajímalo, kdo vlastně jsem a já nechápala, jak jsem se sakra ocitla právě tady. Já? Proč zrovna já? Tak to je přesně ta věta, kterou si položí asi každej, kdo vyslechne nějakou diagnózu. Na to se totiž nedá připravit…

V mým případě jich bylo hned několik a podle doktorů spolu v žádným případě nesouvisely. Jak by taky mohly. Tělo se totiž dělí přesně podle dveří nemocničních ambulancí. Nic spolu nesouvisí. Nikdy. A zatímco se v jedněch dveřích řešil útvar velikosti pomeranče, co se mi tak hezky usadil na vaječníku, další dveře si vzaly na starost závratě, který mě spolehlivě dokázaly poslat k zemi a v jinejch jsem se zase dozvěděla, že to nesnesitelný pískání v uchu už možná nikdy nezmizí.

Že to zní až moc jednoduše? Máte pravdu. Ve skutečnosti to zas tak jednoduchý nebylo. Ty dveře totiž nebyly troje. Bylo jich asi devětašedesát a ze všech jsem si odnesla novou diagnózu a nějakej jinej názor, kterej navíc naprosto vylučoval ten předešlej. Trvalo to měsíce. Měsíce nejrůznějších vyšetření a naprostý nevědomosti. Byla jsem jako listovní přenašeč lékařskejch zpráv, do kterejch všichni hleděli se značnym zaujetim. To asi aby nekoukali na mě.

Za ty měsíce jsem měla parádní černobílou knihu. A dokonce v ní byly i obrázky. Takovou osobní biografii, kterou byste ale asi těžko nějakýmu nakladateli vnutili se slovy, že to bude zábavný čtení. Někdy jsem k tomu taky jako dárek dostala nějaký léky. Hodně léků. Antibiotika. Po těch mi bylo zle. Něco, co dokázalo spolehlivě vypnout celej muj nervovej systém. Svět byl o dost hezčí, ale bohužel jen krátkodobě. Prokrvovač uší. Kortikosteroidy. Ty jsem radši ani nezačala brát, protože se tak nějak třískaly s tím zbytkem a mě už ty moje diagnózy stačily. Upadala jsem do totální beznaděje a když jsem nedejbože projevila lidský emoce a ukápla mi slza, dostala jsem nabídku na antidepresiva.

Náš lékařskej systém mě doslova pohltil jako velká černá díra a ta se mi začala vytvářet i na duši. Na duši… Na tu jsme totiž v tom šílenym kolosu úplně zapomněli…

Z mladýho člověka v plný síle se stala totální troska, která čekala na operaci, aby se konečně dozvěděla, co jí to sakra roste v břiše. V hlavě mi jely všechny ty lékařský kecy a domněnky všech těch studovanejch, který to na mě vysypali bez jediný špetky empatie. Já vím, od empatie tu máme psychology. To jsou ty dveře támhle. Upadala jsem do totální deprese. Nebyl důvod vstát, nebyl důvod jíst, nebyl důvod žít. Ta nevědomost mě pomalu zabíjela, protože dávala prostor mojí mysli vytvářet neskutečný představy o tom, že to bude určitě hodně blbý a že umřu. Motala se mi hlava. V uších pískalo. Psycholog litoval.

Bylo 18. července 2019, zejtra mě čekaly moje 27 narozeniny a ten den mi zavolal táta, mimochodem doktor a já na něj vysypala všechny ty svý hrůzy… Seřval mě jak děcko. Řekl mi ,,Judito (což nenávidim), přestaň řešit sra*ky, je to úplně k h*vnu, to by se z toho každej na světě musel podělat. Seber se a zejtra si koukejte s Filipem užít tvoje narozeniny a už mě ne*er!“

Ne nemyslel to jako vtip a žádnej podtón ironie v tom nebyl. Myslel to úplně vážně a byl docela dost vytočenej. Měla jsem bejt asi naštvaná. Muj vlastní táta a empatie taky nula, jenže vždyť je to doktor, tak co čekat. Ale já nebyla vůbec naštvaná. Dodnes nechápu, co se to stalo a na ten den nikdy nezapomenu. Jen co mi třísknul telefonem jsem živě cejtila, jak mi do žil konečně proudí krev. Jako bych dostala okamžitou infuzi energie. Bylo to to nejlepší, co pro mě kdy udělal a najednou mi došlo, že tou hnusnou troskou nechci bejt už ani minutu a že co se má stát, to se stane ať se tady tim čekánim utrápim anebo ne. Zvedla jsem se, dala se do kupy, konečně se najedla a šla něco smyslupnýho dělat, i když mi bylo fyzicky dost blbě.

Na moje narozeniny jsme šli s Filipem k vodě, kde jsem všechny ty hnusy sepsala na papír a poslala po vodě jako lodičku. Za pár metrů jí sebrali nějaký vodáci a já jenom doufám, že ten škrabopis nebyl k přečtení…

Od toho osudovýho července uplynulo pár tejdnů a já jsem ušla pěknej kus cesty. Vnější i vnitřní cesty. Abych se z toho zase nepomátla, než přišel ten osudovej den… Ten přišel 12. září a světe div se, ani na to se nedalo připravit.

Věděla jsem, že to semnou zamává, že znova ten nemocniční svět ponesu těžce, ale zvládli to jiný, zvládnu to taky, no ne?

Pokračování tady ♥

Můj příběh