Uteklo to jako voda a v létě 2017 jsme se z našich (dobro)družných cest vrátili přímo do míst, kde jsem vyrostla a kde mě vždycky tak příjemně šimrá v břiše, když se blížíme…

Tam, kde jsem jako malá s dědou objevovala zvířecí stezky, kterým jsme dávali pohádkový jména a kreslili k nim tajný mapky. Do míst, který pro mě navždycky ponesou vůni prázdnin u koní, čerstvě posekaný trávy a voňavýho chleba s lučinou, pažitkou a hrnečkem mlíka od babičky. Tam, kde jsme chodili s tátou na houby, moje mamka v dřevákách na zahrádku pro jahody a když bylo jó hezky, jeli jsme s bráchou do Třebáně na zmrzku a dospěláci na pívo. Večer se pekly buřty na ohni, nikdy se tam nikdo nehádal a všichni tam byli vždycky šťastný. V mých dětských očích.

A právě na tomhle místě jsme za poslední naspořený peníze koupili „malý kousek ráje“ a hupli tak do našeho dalšího „nápadu za milion“, totiž vybudovat si to naše opravdový a vysněný DOMA. Už ne jenom na víkendy. Ale NAPOŘÁD.

Svépomocí jsme tenkrát v létě dali do kupy tu malou polorozpadlou chajdu z roku 1948, kterou pomáhal stavět ještě můj děda a vůbec nic nebylo platný, že nám všichni říkali, ať jdeme radši do podnájmu, protože nám to stejně spadne na hlavu.

Nespadlo.

Kuny, ty mrchy mizerný, jsme vyhnali a bobky vymetli…
Půl druhýho náklaďáku bordelu odvezli…
Prožraný heraklitový stěny jsme zateplili…
Vodu jsme dovnitř prokopali, a i skromnou koupelnu udělali…
Charlieho přivedli a mravenců se tak zbavili…
Život jsme do ní zase vdechli a domov tam tak vytvořili…

A nakonec jsme v týhle skromný boudičce o dvaceti metrech čtverečních prožili několik docela krásnejch let.

Byla to naše chajda „navrch fuj a vespod huj“.
Byla zvenku tak ošklivá až byla krásná.
Byla SVÁ.
BYLA NAŠE.

I s tím blátem všude kolem…
I se zamrzlou vodou v zimě a skoro žádnou zase v létě…
I s věčně studenýma nohama od podlahy přes pět párů ponožek…
S tím krásným výhledem na Brdy…
A božím klidem všude kolem…
S liškama, co dávaj dobrou noc…. a někdy ani ty ne…
Spojeni s přírodou tak moc až to někdy bylo AŽ MOC… #kunysenezbavis

Stali se z nás nefalšovaní vidláci s blátem až na zádech a s městem nás spojovalo snad už jen občasný dojíždění za prací. Filip se vrátil k počítači, protože rukama by se prej stejně neuživil, ale kravatu vyměnil za šortky a sbírka korporátních obleků tak definitivně upadla v zapomnění. Doslova. Já jsem v každý volný chvilce sedávala na sluníčku a z korálků, který jsem v Indonésii vyměnila za peníze z prodanýho skútru, jsem pomalu navlíkala základy svého vysněného AteLyeru, který se ještě toho podzimu stal skutečností…

A tak žili šťastně až do… ♥

BUM. Konec pohádky.

Pravda byla, že to zase až taková pohádka nebyla… spíš tragikomedie nebo že by drama? Životní dramakomedie? Můj workoholickej trojskej kůň totiž nezmizel nikde na cestách, ale trpělivě vyčkával právě na tuhle chvíli. Na tuhle mojí chvíli nepozornosti, kdy si duše naivně pluje na obláčku ze snů a z čistý naivity se nechá bez pardónu vyhodit z hnízda nedoceněným egem převlečeným za rytmicky kukající kukačku.

„Makej-kuku-dokud to nedoděláš-kuku-nebude klid-kuku“. Tak to byla píseň mých dnů, mých měsíců, mých více než dvou let… a pak mi z toho začalo doslova kukat.

Jenže to vím dnes… tenkrát mi bylo čerstvých pětadvacet, síly jsem měla na rozdávání, právě jsme dostali hypotéku na domek a na místo podezřele znějícího kukání jsem slyšela jen líbeznou píseň úspěchu…

Neuměla jsem říkat „ne“ a než jsem se nadála, k AteLyeru jsem zasedala až po dlouhých hodinách kreativní práce pro klienty, kterých neustále přibývalo. Filip začal denně dojíždět do Prahy a moje dny se postupně smrskly na jediný: Probudit se, dojít do koupelny a pak zpět do postele ale tentokrát už s notebookem a nikdy nekončící prací. Grafika, návrhy, texty, weby, kresby, ilustrace, konzultace… vše jsem chtěla mít z krku co nejdřív, abych měla čas na tvoření…

Jenže to bylo klišé. Byla to sisyfovská práce. Bez začátku a bez konce.

,,Tak to je super ne? Že děláš, co tě baví a nemusíš jezdit nikam do práce. To bych chtěl taky.“ Zní líbezně z mého okolí z jedný strany. A z tý druhý zase „A to to jako někdo kupuje jo?“

Telefon zvonil, mejly přibývaly a já nebyla schopná je tam nechat jen tak ležet a nedokončit je HNED TEĎ. Všichni si postupně zvykli, že vše odevzdávám obratem a já se tak dostala do dokonalý pasti vlastního workoholismu. První studený jídlo jsem do sebe naházela obvykle až odpoledne…, to už mi bylo hlady mdlo, záda bolely, oči neviděly, ruce brněly, únavou se mi oči zavíraly… A já stále v pyžamu s cílem DOKONČIT TO. Dotlačit ten balvan na kopec a konečně „v klidu“ zasednout ke korálkům, střapcům a stuhám…

A právě to byla ta poslední kapka. Kapka v mém osobním moři osudu.

„Proboha holka! Co si tu stěžuješ, stačilo se jen zvednout a nastavit si nějaký režim! Ty máš ale problémy. Jako by nikdo jinej nikdy nepracoval. “ Zní (nejen) v mojí hlavě…

Jenže to nešlo. BYLA JSEM ZÁVISLÁ. Závislá na práci. Na cíli dokončit to, a tak musel přijít drtivej pád.

Facka. PROZŘENÍ.
Trest nebo odměna?
Dar nebo proměna?

Malý varování nestačily. Daly se ignorovat. Ani ty větší nestačily. Daly se přechodit.

Bílý pláště, smrad z desinfekce a ta věta.

,,Průser to může být vždycky.“

Ta věta. Ten den. Ten moment. Navždy změnily můj život. V ten den moje mysl uvěřila, že umřu. Umřu v sedmadvaceti díky vlastní blbosti.

Pokračování příště ♥

S úctou a ♥ na dlani

vaše Judit (Ate)Lyerová