Můj příběh – část čtvrtá: Nápad za milion

Tak a je to fakt tady! Psal se leden 2017 a my se zrovinka snažili zapakovat celej náš byt do papírovejch krabic. I gauč, i postel, i celej náš první e-shop s indickým kořením. Sakra práce, to byste nevěřili, kolik krámů člověk doma má. Kolik papírů a dokumentů nashromáždíte v dobrý víře s myšlenkou „co kdybych to někdy potřeboval“.

To množství je enormní. ENORMNÍ.

A to už vůbec nemluvím o hromadě dalších „co-kdybych-to-někdy-potřeboval“ věcí v kombinaci s „do-toho-se-ještě-někdy-vejdu“ oblečením. Balili jsme ten náš skromnej život asi tejden, ale mě vám to přišlo nejmíň jako rok. Nutno podotknout, že i přes to bych se ale ze zásady vyhnula morbidnímu přísloví „Lepší vyhořet než se stěhovat.“

Rouhání ještě nikdy nic dobrýho nepřineslo.

Krabice jsme spravedlivě rozdělili po příbuzných a náš život jsme (i přes počáteční nezdary) nakonec úspěšně nacpali do dvou krosen. Takže všechno zabalený, víza připravený, tragický scénáře rodiny do hlavy nasazený… Je to neskutečný, ale hip hip HURÁ. Můžeme jet!

O cécéá čtyřiadvacet hodin a několik časovejch pásem jinde se ocitáme v Jakartě.

Cíl? Jeden. Koupit skútr a jet za nosem. Mým závodním nosem, jak doma slýchávám. Jenže ten muj nos se nějak spetl v odhadu a z původně jednoduchýho plánu se stala doslova Hedvábná stezka. Ale hedvábná byla jen v tom názvu.

Nikdo nám nerozuměl a kdo nám rozuměl, řekl že jsme blázni. A to my asi fakt jsme. Říká to čím dál tím víc lidí, tak to asi bude pravda.

Už ani nevim, kolik pokusů o koupi selhalo na tom, že v Jakartě nikdo nemluví anglicky nebo zákon něco nedovoluje… Už ani nevim, kolik dnů jsme bydleli v asi padesátým patře špinavý studenský koleje, která měla zdi z papíru… Ty obvodový. Už ani nevim, kolik instantních polívek padlo při prohledávání inzerátů v indonéštině… To všechno bez výsledku.

A pak se to stalo.

Možná za to mohly ty naše modlitby vyslaný do všech mešit v okolí. A že jich bylo! Anebo spíš to neohrožený odhodlání… ale najednou nás doslova osvítil duch svatej. Ani ne za hodinku jsme seděli v taxíku do centra se zaručeně funkčnim plánem: Vydat se na turistický informace, protože tam přece někdo musí mluvit anglicky, no ne? A bude zdejší. Takže zákony zná.

Nápad za milion! Milion instantních polívek.

…Tuti, tak se jmenovala ta dáma, která měsíce nemohla vyhnat z hlavy dva blázny z Evropy, kterým dle jejích slov, pomohla do hrobu. A řeknu vám, že kdybychom nezažili dopravu v Saigonu, asi bychom jí uvěřili. Naše zkušenost nám ale hrála do karet, a tak jsme ustáli její maminkovskou péči bez újmy a za pár dní jsme se konečně mohli vydat na cestu.

Staženou p*del jsme chvílema měli, ale bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat…

Během cesty z Jakarty až na Sumbawu jsme poznali sami sebe a pak sebe navzájem jako nikdy dřív. Víte, ty tisíce kilometrů se zadkem vyklepanym na skútru, hrbem z krosny a blátem až na ušima byly to nejkrásnější v našem dosavadním životě. Tolik úsměvů, tolik příběhů, tolik fotek s těma o hlavu menšíma lidičkama. Skoro nic nešlo hladce a den bez problémů byl jako malej zázrak. Mockrát jsme si přáli nemít všechno pořád špinavý a mokrý a taky dostat se k jídlu sakra někdy dřív, než hlady šilháte. Jenže kouzlo bylo v tom, že pak všechno chutná tak nějak líp.

Ta sprcha, i když studená a se švábem. To jídlo, i když je to smažená rejže. Už zase. A ta postel, i když by rozhodně mohla bejt čistší a spánku si moc neužijete, protože v pět ráno vás vždycky vzbudí mešita. Zaručeně…

A právě tam někde v dáli, mezi kozíma bobkama na Sumbawě se mi v hlavě zrodil nápad.

Nápad jménem AteLYER…

Můj další nápad za milion.

Pokračování tady ♥

Můj příběh