Můj příběh – část čtvrtá: Nápad za milion

Tak a je to fakt tady! Psal se leden 2017 a my se zrovinka snažili zapakovat celej náš byt do papírovejch krabic. I gauč. I postel. I celej náš první eshop s indickým kořením. Sakra práce, to byste nevěřili, kolik krámů člověk doma má. Kolik papírů a dokumentů nashromáždíte v dobrý víře s myšlenkou „co kdybych to někdy potřeboval/a“.

To množství je enormní. ENORMNÍ.

A to už vůbec nemluvím o hromadě dalších „co-kdybych-to-někdy-potřeboval/a“ věcí v kombinaci s „do-toho-se-ještě-někdy-vejdu“ oblečením. Balili jsme ten náš skromnej život asi týden, ale mě vám to přišlo nejmíň jako rok. Nutno podotknout, že i přes to bych se ale ze zásady vyhnula morbidnímu přísloví „Lepší vyhořet než se stěhovat.“

Rouhání ještě nikdy nic dobrýho nepřineslo.

Krabice jsme spravedlivě rozdělili po příbuzných a náš život jsme (i přes počáteční nezdary) nakonec úspěšně nacpali do dvou krosen. Takže všechno zabalený, víza připravený, tragický scénáře rodiny z hlavy vymazaný… Je to neskutečný, ale hip hip HURÁ. Můžeme jet!

…

…BEZ CÍLŮ (až na jeden)

…BEZ JISTOT (jasná nula)

…BEZ PŘEDSUDKŮ (tak to jsme si jen mysleli)

…

O cécéá čtyřiadvacet hodin a několik časových pásem později se ocitáme v Jakartě. Cíl? Jen jeden. Koupit skútr a jet dál za nosem. Mým závodním nosem, jak doma slýchávám. Jenže ten muj nos se nějak spetl v odhadu a z původně jednoduchýho plánu se stala doslova Hedvábná stezka.

Nikdo nám nerozuměl a kdo nám rozuměl, řekl že jsme blázni. A to my fakt jsme.

Už ani nevím, kolik pokusů o koupi selhalo na tom, že v Jakartě nikdo nemluví anglicky nebo zákon něco nedovoluje… Už ani nevím, kolik dnů jsme bydleli v asi padesátým patře špinavý studenský koleje, která měla zdi z papíru… Ty obvodový. Už ani nevím, kolik instantních polívek padlo při prohledávání inzerátů v indonéštině… To všechno bez výsledku.

A pak se to stalo.

Možná za to mohly ty naše modlitby vyslaný do všech okolních mešit… anebo spíš to neohrožený odhodlání… ale najednou nás doslova osvítil duch svatý. Duch svatý nápadový. Ani ne za hodinku jsme seděli v taxíku do centra se zaručeně funkčním plánem: Vydat se na turistický informace, protože tam přece někdo musí mluvit anglicky, no ne? A bude zdejší. Takže zákony zná.

Nápad za milion! Milion instantních polívek.

…Tuti, tak se jmenovala ta dáma, která měsíce nemohla vyhnat z hlavy dva blázny z Evropy, kterým dle jejích slov, pomohla do hrobu. A řeknu vám, že kdybychom nezažili dopravu v Saigonu, asi bychom jí i uvěřili. Naše zkušenost nám ale hrála do karet, a tak jsme ustáli její maminkovskou péči bez újmy a za pár dní jsme se konečně mohli vydat na cestu.

Staženou p*del jsme chvílema měli, ale bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat… Během cesty z Jakarty až na Sumbawu jsme poznali sami sebe a pak sebe navzájem jako nikdy dřív.

Víte, ty tisíce kilometrů s vyklepaným zadkem na skútru, hrbem z krosny a blátem až na ušima byly to nejkrásnější v našem dosavadním životě. Tolik úsměvů, tolik příběhů, tolik fotek s těmi o hlavu menšími lidičkami. Skoro nic nešlo hladce a den bez problémů byl jako malej zázrak. Mockrát jsme si přáli nemít všechno pořád špinavý a mokrý a taky dostat se k jídlu sakra někdy dřív, než hlady šilháte.

Jenže kouzlo bylo v tom, že pak všechno chutná tak nějak líp.

Ta sprcha, i když studená a se švábem. To jídlo, i když je to smažená rejže. Už zase. A ta postel, i když by rozhodně mohla být čistší a spánku si moc neužijete, protože v pět ráno vás vždycky vzbudí mešita. Zaručeně…

A právě tam někde v dáli, mezi kozíma bobkama na Sumbawě a s o dost čistší hlavou se zrodil nápad.

Nápad jménem AteLyer…

Můj další nápad za milion. A nebyl jenom jeden.

Pokračování příště ♥

S úctou a ♥ na dlani

vaše Judit (Ate)Lyerová

P.S. Nejmíň třetinu krabic s naším starým životem jsme dodnes nenašli. Nevíme totiž, co to bylo a u koho by to „něco“, co nevíme, „co to bylo“, mohlo být. A tím se to vlastně samo vyřešilo.