Jak to všechno začalo aneb moje cesta životem

Vzpomínky na dětství

Když jsem byla malá, moc ráda jsem se hrabošila v babiččiných šperkovnicích. Byla jsem v nich ponořená doslova až po uši a připadala jsem si jako princezna z pohádky. Ještě víc jsem ale milovala malování, trajdání s dědou po lese, vyjížďky na koních, pozorování ptáčků, hledání kamínků, brouzdání v potoce a hlavně… letní rána na chatě za zvuků sekačky na trávu a vůně babiččina oběda. A výlety na Karlštejn! Každý takový výlet byla totiž šance ulovit další kamínek do sbírky a o to raději jsem tam jezdila. A čím raději jsem tam jezdila, tím větší byla sbírka. A čím větší byla sbírka, tím raději jsem tam jezdila. To byly nejšťastnější chvíle mého dětství a aniž bych to tenkrát tušila… ty kouzelné letní dny, čerstvě posekaná tráva, minerální kamínky a láska k přírodě byly začátkem tohoto příběhu a mé velké životní cesty.

Umění, příroda a minerály mě provázely celým životem až do chvíle, než se vše spojilo v jedno. ♥

Od té doby uběhlo pár pubertálních uměleckostudijních let a k tomu ještě pár dalších a najednou se psal rok 2016. Rok, kdy mi došla trpělivost s prací, která mě vysávala, s bydlením v tom nejbetonovatějším paneláku v Praze bez jediného stromu. S dosavadním životem grafičky a fotografky, která ze všeho nejvíc chtěla přestat umět malovat, aby mohla říct NE dalším portrétům na zakázku a všemu, co se naučila ve škole a čím se rozhodla „živit“.

Chtěla jsem něco jiného, chtěla jsem ŽÍT a ne přežívat, chtěla jsem TVOŘIT a ne tvořit, chtěla jsem DÝCHAT a ne dýchat. Chtěla jsem svobodu a objevit opět sama sebe.

Naštěstí mi odvaha nikdy nechyběla a tak najednou sedíme s mým mužem v letadle do Jakarty, zpáteční letenka za půl roku, rodina na nervy, byt fuč, věci u příbuzných, nějaká práce domluvená na dálku a v hlavě neznámo a KLID. Tedy až do chvíle, než jsme vystoupili na druhé straně zeměkoule v jednom z největších měst světa, kde nám nikdo nerozuměl ani slovo. Ale plán zněl jasně! Koupit skútr a vyrazit napříč Indonésií neznámo kam. Nic víc. Nic míň.

A tak se stalo.

Tisíce kilometrů. Čtyři ostrovy. Bobky v kalhotách. Miliony úsměvů. Období dešťů. Déšť. Ještě větší déšť. Štěstí. Bahno. Kopec opic. Rýžová pole. Mravenci ve skútru. Chutě na řízek. Chutě na bramborový salát. Chutě na chleba. Hory a sopky. Štěstí. Propadlá víza. Domluva rukama a nohama. Milion úsměvů. Dva kopce ještěrek. Největší štěstí. Práce mezi kozími bobky. Chytání internetů. Černé pláže. Nekonečná radost. Ramadán. Den Ticha. Nová víza. Modré nebe. Slunce nad hlavou. A v duši taky. Nová přátelství. Nesmírná vděčnost. A nekonečně zážitků, které nám, aniž bychom to tušili, pomalu splétaly cestu životem…

A právě tam někde v dálce během tisíců kilometrů jsme zahodili vše, co nás svazovalo. Zahodili jsme strach říkat NE. Zahodili jsme řešení budoucnosti, která nenápadně ukrajovala přítomnost. Taky stereotypy a pravidla, které v nás byly zakořeněné. Zahodili jsme očekávání druhých a soustředili se jen na to, co si přejeme my. Tady a teď. Zahodili jsme vše a taky vše našli. Naši cestu i domov. Domov tam i tady. Domov všude na světě. Po návratu jsme se vrátili do míst, kde jsem vyrostla a já k mému zamilovanému tvoření.

Za peníze z prodaného skútru jsem nakoupila první korálky a začala konečně znovu TVOŘIT. Tak jako když jsem byla malá. Bez pravidel, bez zadání. Skutečně a opravdově. V dětské radosti a plné upřímnosti.

Ani na chvíli jsem nepřemýšlela, co budu tvořit a jak. Ani na chvíli jsem nepochybovala, že je to tady a teď ta správná cesta. Postupně jsem zahodila všechny naučené vzorce a tvoření tak přestalo být prací. Nechala jsem se vést srdcem a pod rukama mi začaly vznikat první šperky. Tvoření se pro mě stalo energií, terapií i meditací a nekonečným prostorem mé duše, ve které nejsou žádné hranice.

Inspiraci nacházím v přírodě, na cestách i v myšlenkách. Při sbírání borůvek, procházkách lesem i brouzdání v potoce. Při koukání do ohně, mořských vln i koutků své nespoutané duše. Tvořím všude kde je místo a i tam, kde místo není. Na klíně, na trávě i na papíře. Především ale tvořím v srdci.

Každý šperk tak nese své jméno a příběh, každý je naprosto jedinečný. Protože každý z nás je jedinečný. A právě to se snažím vdechnout do každého srdcem vyrobeného originálu. Snažím se mu vdechnout Život.

A tak, z hříčky mého jména i života, vznikl AteLyer. Místo, kde právě jste. Místo, které je tvořeno sny a především příběhem, který začíná u mě a pokračuje u vás. ♥

Každý den děkuji, že můžu TVOŘIT a posílat tak radost přímo do vašeho srdce.

A vy jste tak součástí. Jste mojí cestou a nekonečnou energií. Děkuji.

S úctou a ♥ na dlani

vaše Judit (Ate)Lyerová

Všichni jsme tvůrci svého života

0 komentářů

Těším se na vaše komentáře

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *