Můj příběh – část pátá: Z nuly na sto… a ze sta na nulu

Uteklo to jako voda a v létě 2017 jsme se z našich (dobro)družnech cest vrátili přímo do míst, kde jsem vyrostla a kde mě vždycky tak příjemně šimrá v břiše, když se blížíme…

Tam, kde jsem jako malá s dědou objevovala zvířecí stezky, kterým jsme dávali pohádkový jména a kreslili k nim tajný mapy. Do míst, který pro mě navždycky ponesou vůni prázdnin u koní, čerstvě posekaný trávy a topinek s máslem od babičky. Tam, kde jsme chodili s tátou na houby, moje mamka v dřevákách pro pažitku a když bylo jó hezky, jeli jsme s bráchou do Třebáně na zmrzku a dospěláci na pívo. Večer se pekly buřty na ohni, nikdy se tam nikdo nehádal a všichni tam byli vždycky šťastný.

A právě na tomhle místě jsme za poslední naspořený peníze koupili ten malej kousek ráje a hupli tak do našeho dalšího „nápadu za milion“

Totiž vybudovat si to naše opravdový a vysněný DOMA. Už ne jenom na víkendy. Ale NAPOŘÁD.

Svépomocí jsme tenkrát v létě dali do kupy malou polorozpadlou chajdu z roku 1948, kterou pomáhal stavět ještě můj děda a vůbec nic nebylo platný, že nám všichni říkali, ať jdeme radši do podnájmu, protože nám to stejně spadne na hlavu.

Nespadlo.

Kuny, ty mrchy mizerný, jsme vyhnali a bobky vymetli…
Půl druhýho náklaďáku bordelu odvezli…
Prožraný heraklitový stěny jsme zateplili…
Vodu jsme dovnitř prokopali, a i skromnou koupelnu udělali…
Charlieho přivedli a mravenců se tak zbavili…
Život jsme do ní zase vdechli a domov tam tak vytvořili…

A nakonec jsme v týhle skromný boudičce o dvaceti metrech čtverečních prožili několik docela krásnejch let.

Byla to naše chajda „navrch fuj a vespod huj“.
Z venku tak ošklivá až byla krásná.
SVÁ.
NAŠE.

I s tím blátem všude kolem…
Se zamrzlou vodou v zimě a skoro žádnou zase v létě…
S věčně studenýma nohama od podlahy a hlavou uvařenou od kamen…
Krásným výhledem na Brdy…
A božím klidem všude kolem…
S liškama, co dávaj dobrou noc…. a někdy ani ty ne…
Spojeni s přírodou tak moc až to někdy bylo AŽ MOC… #svinekuna

Stali se z nás nefalšovaní vidláci s blátem až na zádech a s městem nás spojovalo snad už jen občasný dojíždění za prací. Filip se vrátil k počítači, protože rukama by se prej stejně neuživil, ale kravatu vyměnil za šortky a sbírka korporátních obleků tak definitivně upadla v zapomnění. Doslova. Já jsem v každý volný chvilce sedávala na sluníčku a z korálků, který jsem v Indonésii vyměnila za peníze z prodanýho skútru, jsem pomalu navlíkala základy svýho vysněného AteLYERu, který se ještě toho podzimu stal skutečností…

A tak žili šťastně až do…

BUM. KONEC POHÁDKY

Pravda byla, že to zase až taková pohádka nebyla…

Spíš tragikomedie nebo že by drama? Životní dramakomedie? Můj workoholickej trojskej kůň totiž nezmizel nikde na cestách, ale trpělivě vyčkával právě na tuhle chvíli. Na tuhle mojí chvíli nepozornosti, kdy si duše naivně pluje na obláčku ze snů a z čistý naivity se nechá bez pardónu vyhodit z hnízda nedoceněným egem převlečeným za rytmicky kukající kukačku.

„Makej-kuku-dokud to nedoděláš-kuku-nebude klid-kuku“. Tak to byla píseň mejch dnů, mejch měsíců, mejch více než dvou let… a pak mi z toho začalo doslova kukat.

Jenže to vím dnes… tenkrát mi bylo čerstvejch pětadvacet, síly jsem měla na rozdávání, právě jsme dostali hypotéku na dům a na místo podezřele znějícího kukání jsem slyšela jen líbeznou píseň úspěchu…

Neuměla jsem říkat „NE“ a než jsem se nadála, k AteLYERu jsem zasedala až po dlouhejch hodinách kreativní práce pro klienty, kterejch neustále přibejvalo. Filip začal denně dojíždět do Prahy a moje dny se postupně smrskly na jediný: Probudit se, dojít do koupelny a pak zpět do postele ale tentokrát už s notebookem a nikdy nekončící prací. Grafika, návrhy, texty, weby, kresby, ilustrace, konzultace… vše jsem chtěla mít z krku co nejdřív, abych měla čas na tvoření…

Jenže to bylo klišé.

Byla to sisyfovská práce. Bez začátku a bez konce.

,,Tak to je super ne? Že děláš, co tě baví a nemusíš jezdit nikam do práce. To bych chtěl taky.“ Zní líbezně z mého okolí z jedný strany. A z tý druhý zase „A to to jako někdo kupuje jo?“

Telefon zvonil, mejly přibejvaly a já nebyla schopná je tam nechat jen tak ležet a nedokončit je HNED TEĎ. Všichni si postupně zvykli, že vše odevzdávám obratem a já se tak dostala do dokonalý pasti vlastního workoholismu. První studený jídlo jsem do sebe naházela obvykle až odpoledne. To už mi bylo hlady mdlo, záda bolely, oči neviděly, ruce brněly, únavou se mi oči zavíraly… A já stále v pyžamu s cílem DOKONČIT TO. Dotlačit ten balvan na kopec a konečně „v klidu“ zasednout ke korálkům, střapcům a stuhám…

A právě to byla ta poslední kapka. Kapka v mém osobním moři osudu.

„Proboha holka! Co si tu stěžuješ, stačilo se jen zvednout a nastavit si nějakej režim! Ty máš ale problémy. Jako by nikdo jinej nikdy nepracoval. “ Zní (nejen) v mojí hlavě…

Jenže to nešlo. BYLA JSEM ZÁVISLÁ. Závislá na práci. Na cíli dokončit to, a tak musel přijít drtivej pád.

Facka. PROZŘENÍ.
Trest nebo odměna?
Dar nebo proměna?

Malý varování nestačily. Daly se ignorovat. Ani ty větší nestačily. Daly se přechodit. Bílý pláště, smrad z desinfekce a ta věta.

,,Průser to může být vždycky.“ Ta věta. Ten den. Ten moment. Navždy změnily můj život. V ten den moje mysl uvěřila, že umřu. Umřu v sedmadvaceti díky vlastní blbosti.

Pokračování tady ♥

 

Můj příběh

Můj příběh

Můj příběh – část čtvrtá: Nápad za milion

Tak a je to fakt tady! Psal se leden 2017 a my se zrovinka snažili zapakovat celej náš byt do papírovejch krabic. I gauč, i postel, i celej náš první e-shop s indickým kořením. Sakra práce, to byste nevěřili, kolik krámů člověk doma má. Kolik papírů a dokumentů nashromáždíte v dobrý víře s myšlenkou „co kdybych to někdy potřeboval“.

To množství je enormní. ENORMNÍ.

A to už vůbec nemluvím o hromadě dalších „co-kdybych-to-někdy-potřeboval“ věcí v kombinaci s „do-toho-se-ještě-někdy-vejdu“ oblečením. Balili jsme ten náš skromnej život asi tejden, ale mě vám to přišlo nejmíň jako rok. Nutno podotknout, že i přes to bych se ale ze zásady vyhnula morbidnímu přísloví „Lepší vyhořet než se stěhovat.“

Rouhání ještě nikdy nic dobrýho nepřineslo.

Krabice jsme spravedlivě rozdělili po příbuzných a náš život jsme (i přes počáteční nezdary) nakonec úspěšně nacpali do dvou krosen. Takže všechno zabalený, víza připravený, tragický scénáře rodiny do hlavy nasazený… Je to neskutečný, ale hip hip HURÁ. Můžeme jet!

O cécéá čtyřiadvacet hodin a několik časovejch pásem jinde se ocitáme v Jakartě.

Cíl? Jeden. Koupit skútr a jet za nosem. Mým závodním nosem, jak doma slýchávám. Jenže ten muj nos se nějak spetl v odhadu a z původně jednoduchýho plánu se stala doslova Hedvábná stezka. Ale hedvábná byla jen v tom názvu.

Nikdo nám nerozuměl a kdo nám rozuměl, řekl že jsme blázni. A to my asi fakt jsme. Říká to čím dál tím víc lidí, tak to asi bude pravda.

Už ani nevim, kolik pokusů o koupi selhalo na tom, že v Jakartě nikdo nemluví anglicky nebo zákon něco nedovoluje… Už ani nevim, kolik dnů jsme bydleli v asi padesátým patře špinavý studenský koleje, která měla zdi z papíru… Ty obvodový. Už ani nevim, kolik instantních polívek padlo při prohledávání inzerátů v indonéštině… To všechno bez výsledku.

A pak se to stalo.

Možná za to mohly ty naše modlitby vyslaný do všech mešit v okolí. A že jich bylo! Anebo spíš to neohrožený odhodlání… ale najednou nás doslova osvítil duch svatej. Ani ne za hodinku jsme seděli v taxíku do centra se zaručeně funkčnim plánem: Vydat se na turistický informace, protože tam přece někdo musí mluvit anglicky, no ne? A bude zdejší. Takže zákony zná.

Nápad za milion! Milion instantních polívek.

…Tuti, tak se jmenovala ta dáma, která měsíce nemohla vyhnat z hlavy dva blázny z Evropy, kterým dle jejích slov, pomohla do hrobu. A řeknu vám, že kdybychom nezažili dopravu v Saigonu, asi bychom jí uvěřili. Naše zkušenost nám ale hrála do karet, a tak jsme ustáli její maminkovskou péči bez újmy a za pár dní jsme se konečně mohli vydat na cestu.

Staženou p*del jsme chvílema měli, ale bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat…

Během cesty z Jakarty až na Sumbawu jsme poznali sami sebe a pak sebe navzájem jako nikdy dřív. Víte, ty tisíce kilometrů se zadkem vyklepanym na skútru, hrbem z krosny a blátem až na ušima byly to nejkrásnější v našem dosavadním životě. Tolik úsměvů, tolik příběhů, tolik fotek s těma o hlavu menšíma lidičkama. Skoro nic nešlo hladce a den bez problémů byl jako malej zázrak. Mockrát jsme si přáli nemít všechno pořád špinavý a mokrý a taky dostat se k jídlu sakra někdy dřív, než hlady šilháte. Jenže kouzlo bylo v tom, že pak všechno chutná tak nějak líp.

Ta sprcha, i když studená a se švábem. To jídlo, i když je to smažená rejže. Už zase. A ta postel, i když by rozhodně mohla bejt čistší a spánku si moc neužijete, protože v pět ráno vás vždycky vzbudí mešita. Zaručeně…

A právě tam někde v dáli, mezi kozíma bobkama na Sumbawě se mi v hlavě zrodil nápad.

Nápad jménem AteLYER…

Můj další nápad za milion.

Pokračování tady ♥

Můj příběh

Můj příběh