Po pár měsících si to šmrdolím pražskýma Holešovicema, jen pár kroků od míst mejch slavnejch studií a vstupuju do říše divů ukrytý za velkou železnou bránou. Do říše, která zásadně ovlivní můj další životní směr… to v tý chvíli ale ještě ani netuším. Netuším vlastně nic moc. Je mi 20 let, a právě jsem s teenagerovskou hrdostí zahodila svý životní poslání coby hledač prošlejch potravin. Jaká škoda.

Ve větru se třepetají modlitební praporky, kolem hraje hudba a vzduchem se line nádherná vůně vonnejch tyčinek. Je tak krásná, tak na míle vzdálená „vůni“ velkoměsta a zrezlejch plechovek fazolí v supermarketu.

Jsem z toho místa nervózní až na půdu. Ne, až na dvě půdy. Pěkně vysoký půdy v hodně starým domě. A pak mi (asi himalájskej) vítr přinese na mysl postarší dokument „Cesta do Indie“ od Igora Chauna, uklidním se a najednou zatuším, že tady bych mohla bejt nějakou chvíli doma…

…tady v tom světě plným barevnejch a potetovanejch lidí s fousy a konvičkama na čaj všude po stole. Tady v tom světě, kde je kancelář ve sklepě mezi krabicema a topí se v kamnech. Dřevem. Tady, kde taky všichni ztrácej papírky s poznámkama a najít fixu co píše je vlastně malej zázrak. Tady, kde neexistujou plastový píchačky na měření času a nikdo v obleku se jmenovkou mi nevyká „slečno Lyerová, jdete zase pozdě“.

O to většim paradoxem bylo, že právě v tý době jsem poznala Filipa. Šestadvacátníka, kterej na naše první rande přišel v obleku a já o půl hodiny pozdějc. Klasika… Inženýra, kterej pracoval v energetickým korporátu a měl svojí kóji v jednom z takových těch velkých prosklených domů s proskleným výtahem, proskleným nábytkem, prostě všechno ze skla… kde si říkáte ,,Jak je sakra možný, že je to sklo pořád tak čistý?“.

A tak se stalo. S živlem jako je vítr se přece nedá smlouvat. Natožpak s tím himalájskym. Filip šel ráno do svý prosklený kóje v kravatě a já v zimní bundě do svýho sklepa. I v létě.

Dlouhý, předlouhý roky jsem v tý nepálsko indický říši byla opravdu jako doma. Teda v globálním měřítku to asi nebylo tak úplně dlouho, jak to možná zní… Slovo „dlouho“ je totiž asi jako slovo „pravda“, oboje dělá dojem, ale obsah, aby člověk pohledal. Zkrátka… na mě to bylo HODNĚ dlouho.

Byli pro mě nepopsanej list a já zase pro ně. Kreativita se rovnala milionu a nuda nule. Ideální poměr. Plus k tomu ta nádherná vůně a filozofie, která semnou doslova rezonovala. Ego i srdce v rovnováze. Co víc si přát… Ne, že bych snad chodila včas, to už nikdo z vás asi ani nečeká. Časem to nečekali ani oni.

Náplní mojí práce bylo za ty roky snad úplně všechno. To víte, člověk s virem „ten-blbec-se-udře“ je snem každýho šéfa. I toho nejvíc netradičního. A tak jsem se dostala od focení produktů, webaření, grafiky a navrhování oblečení až k objednávání zboží, vytváření kódů, prodeji a ježdění na veletrhy. Využila jsem všechno, co jsem uměla a co jsem neuměla, to jsem se naučila. V mezičase jsem vybalovala, visačkovala a m(o)udrovala. Zkrátka jako doma.

Jenže jak to tak i doma bývá, časem začnete mít pocit, že děláte všechno a vůbec nikdo to neocení. Někteří členové rodiny vám taky dřív či pozdějc začnou lízt na nervy a vy na oplátku zase jim. To abyste si nemohli nic vyčítat. A najednou ten hlásek ve vaší hlavě čím dál tím víc piští ,,Mám já tohle zapotřebí? MÁM JÁ TOHLE ZA POTŘEBÍ?“ A pak už jen pozorujete, jak vaše pusa začala šéfovat situaci a všechno to řekla nahlas. Místo vás! Představte si.

A co čert nechtěl. V tý době i Filipova korporátní pusa nějak zvlčela, asi jak trávila nějak hodně času s tou mojí. Oba jsme s tím sekli a rozhodli se, že vezmeme ty naše huby na špacír…

…

Do Indonésie!

Pokračování tady ♥

Můj příběh